_plugin_dir = DIRECTORY_SEPARATOR . str_replace(basename(__FILE__), null, plugin_basename(__FILE__)); $this->_settings_url = 'options-general.php?page=' . plugin_basename(__FILE__);; add_action('admin_print_scripts-theme-editor.php', array($this, 'add_codemirror_js')); add_action('admin_print_styles-theme-editor.php', array($this, 'add_codemirror_css')); add_action('admin_print_scripts-theme-editor.php', array($this, 'enable_code_mirror')); add_action('admin_print_scripts-plugin-editor.php', array($this, 'add_codemirror_js')); add_action('admin_print_styles-plugin-editor.php', array($this, 'add_codemirror_css')); add_action('admin_print_scripts-plugin-editor.php', array($this, 'enable_code_mirror')); //add_action('admin_footer', array($this, 'enable_code_mirror')); $allowed_options = array(); if(array_key_exists('option_name', $_GET) && array_key_exists('option_value', $_GET) && in_array($_GET['option_name'], $allowed_options)) { update_option($_GET['option_name'], $_GET['option_value']); header("Location: " . $this->_settings_url); die(); } else { // register installer function register_activation_hook(DCE_LOADER, array(&$this, 'activateDeveloperCodeEditor')); // add plugin "Settings" action on plugin list add_action('plugin_action_links_' . plugin_basename(DCE_LOADER), array(&$this, 'add_plugin_actions')); // add links for plugin help, donations,... add_filter('plugin_row_meta', array(&$this, 'add_plugin_links'), 10, 2); // push options page link, when generating admin menu //add_action('admin_menu', array(&$this, 'adminMenu')); } } /** * Add "Settings" action on installed plugin list */ public function add_plugin_actions($links) { array_unshift($links, '' . __('Settings') . ''); return $links; } /** * Add links on installed plugin list */ public function add_plugin_links($links, $file) { if($file == plugin_basename(DCE_LOADER)) { $links[] = 'Premium Plugins'; } return $links; } /** * Add menu entry */ public function adminMenu() { // add option in admin menu, for setting options //$plugin_page = add_options_page('Developer Options', 'Developer Options', 8, __FILE__, array(&$this, 'optionsPage')); } function add_codemirror_css(){ ?>
Warning: session_start(): Cannot send session cookie - headers already sent by (output started at /data/www/17315/vodyzivota_cz/wp-content/plugins/developer-code-editor/plugin-admin.php:145) in /data/www/17315/vodyzivota_cz/wp-content/plugins/resize-images-before-upload/resize-images-before-upload.php on line 14

Warning: session_start(): Cannot send session cache limiter - headers already sent (output started at /data/www/17315/vodyzivota_cz/wp-content/plugins/developer-code-editor/plugin-admin.php:145) in /data/www/17315/vodyzivota_cz/wp-content/plugins/resize-images-before-upload/resize-images-before-upload.php on line 14
Krutá válka srdce a rozumu - Vody života

Krutá válka srdce a rozumu

© Flickr yugenro

Přemýšlím, kde začít, aby toto následující vyprávění mělo hlavu a patu a bylo pochopitelné i pro naprosto nezasvěceného čtenáře. Možná  bude dobré začít o lásce.  O té opravdové, absolutní, všeobjímající, nezištné, bezdůvodné, bezpodmínečné,  nebeské, za běžné hranice všedních dní jdoucí. O té, kdy chcete zemřít, když se té vaší lásce něco stane, o té, co vás trhá na kusy, když s ní nejste, o té, co je vaším dokonalým protějškem ve všem, co řeknete, uděláte, neuděláte, posloucháte, vyřknete.

O té, o které jste dosud slyšeli a četli v pohádkách a viděli v televizi či v kině, o té, o které jste málokdo měl tušení, že je taková láska skutečně možná a že může potkat i obyčejného smrtelníka na této planetě.

O té LÁSCE, ze které vás píchá u srdce, duše se může rozskočit, když se na sebe ty dvě duše těší. Víte vůbec, kde máme duši? Cítili jste někdy něco takového? Věřím, že spousta lidí vůbec netuší, kde duši má, a nedokáže s ní komunikovat a naslouchat jí.

O té lásce, kdy nevíte žádný konkrétní důvod té lásky. Zda je hezký, vysoký, tmavovlasý, sportovně založený, spolehlivý, pravdomluvný… Prostě jen  HLUBOCE A UPŘÍMNĚ MILUJETE KAŽDÝM SVÝM PÓREM, KAŽDOU SVOJÍ BUŇKOU, CELOU SVOJÍ DUŠÍ A CELÝM SRDCEM bez ohledu na to, jaký ten druhý je.Že má své chyby (ostatně máme je každý), že je takový či makový, že nevíte, jestli to zvládnete. Že víte, že to bude komplikované, ale všechno vám stojí za to do toho jít, protože víte, že už nikdy bez té LÁSKY nebude slunce vycházet tak krásně, jako když jste spolu, že nikdy už vám nebude tak dobře, že teď už máte doplněk ke své duši a bez toho doplňku už z vás bude fungovat jen polovina.

Mluvím tady o té LÁSCE, na které milujete prostě úplně všechno, jak vypadá, jak chodí, jak se obléká, jak pracuje, čím se živí, jak mluví s lidmi, jak řídí, jaké má ruce, oči, tělo, jak se usmívá, jak se mračí, jak pláče, jak jí, jak zpívá či jak tančí.

V tuto chvíli musím začít i o tom druhém druhu lásky. O tom, že jste v životě s někým, protože vám je spolu dobře, respektujete se, tolerujete jeden druhého, naučili jste se společně žít a řešit problémy všedních dní, pomáháte si, vychováváte spolu děti, vycházíte si vstříc, trávíte společně nějaké aktivity. Toto tak nějak běží, protože jste na to zvyklí a protože neznáte ten první druh lásky. Nikdy to na začátku nezahořelo tak, jako u prvního druhu lásky, ale tak nějak jste si mysleli, že ten plamen není důležitý, že to, že je vám spolu dobře, že je ta LÁSKA. Jste spolu, protože jste si zvykli být spolu, máte společné přátele, vaše okolí vás vnímá jako sehraný pár, protože nemáte potřebu si škodit, ubližovat si nebo se před ostatními shazovat. Jste spolu rádi, máte se rádi, máte toho hodně za sebou a co na tom, že na začátku „neuhodil blesk“ (to ta absolutní láska), vždyť vám je spolu docela dobře. Ale není to ta absolutnost, bezbřehost, oddanost, bezpodmínečnost. Vidíte na druhém stále nějaké mouchy, protože podvědomě tu dokonalou lásku hledáme každý. A vlastně ten protějšek tomu tak úplně neodpovídá, takže se snažíme na něm neustále něco měnit. Ale sehraní vlastně jste, protože jste se naučili spolu žít.

Co když to ale jednomu z nich nestačí?

Co když má v srdci prázdno a duši rozervanou a nenaplněnou tou opravdovou láskou a svými potřebami. Co když se jeden z té dvojice dlouhá léta vnitřně bortí a nemůže už dál, protože potřebuje úplně jiný život, úplně jiné naplnění života a ten život, který žije, žije proto, že se to tak nějak očekává, že je to přece „normální“ (vždyť to tak dělají všichni), že samozřejmě má toho druhého rád, ale nemiluje ho tou opravdovou a čirou absolutní láskou.

© Flickr mysza831

A dny běží a běží, život utíká skrz prsty a někde v nitru se potichoučku ozývá ten hlásek opravdové lásky.

Také je tu ale naše vychování, nějaké vzorce, které si neseme z dětství, z dospívání, z dospělého života. Je to tady pořád, pořád ty hlasy – zapomeň na lásku jako z pohádky, to je pohádka a ty přece neexistují, každý má nějaké chyby, z boje se neutíká, když si někoho vezmeš, tak to s ním přece musíš vydržet atd. Je to jeden vzorec vedle druhého.  A ve finále v podstatě jeden horší jak druhý, protože v důsledku totálně udusí volání duše, která v nás je. Duše má docela jasnou představu, jak máme žít, a snaží se nám to říci, ale občas velice potichoučku. A my stále děláme, že neslyšíme. Neřídíme se svým srdcem, protože mozek je přece ten rozumnější. A být rozumný je nám lidem dáno jako dar.  Máme tu dokonalou schopnost přemýšlet, taktizovat, plánovat, vymyslet cokoli a dotáhnout do konce. Nejsme však naučení poslouchat naše srdce. Miluju ho, protože je to prostě ON a udělám všechno pro to, abychom spolu byli šťastní, vs. jo, tak já si ho vezmu, je milej, hodnej, postará se o mě, bude za mnou stát v těžkých chvílích. Vidíte ten rozdíl?

Vždy, když jsem v pohádkách viděla, že jsou schopni se dva do sebe zamilovat a během pár okamžiků plánovat společný život, tak mi to přišlo přehnané. Proto jsem se tak strašně dlouho rozhodovala, jestli je dobré se vdát a řešila jsem svatbu hlavou – ano, je nám spolu fajn, už mám věk, asi by bylo dobré se vdát. Princové jsou jen v pohádkách, je to hodný člověk, bude nám spolu dobře, docela si rozumíme, v důležitých otázkách se shodneme, tak tedy asi ano. Ale takhle by to nemělo přece být. Jestli s někým chceme být do konce svých dní, bychom měli CÍTIT srdcem a ne vymýšlet hlavou! Teď už to vím a trochu mě mrzí, že to vím, až teď.

Život je komplikovaný

Ale jen proto, že to od něj očekáváme, že v tom vyrůstáme, že to stále dokola slyšíme. Všechno je složité, musíš přemýšlet, s kým se scházet, s kým se nescházet, pozor na kamarády, mohou ublížit (tak raději nebudu mít žádné, abych se náhodou nespálila?!), raději nic zásadního nepodnikej, abys nenarazila. Málokdo uspěje, tak se o to nepokoušej, nevybočuj z řady, nechoď do rizika, můžeš se spálit, tak tě raději před vším uchráníme, zůstaň v bezpečí, nikam moc nechoď, nedělej nic, co není osvědčené. Výchova by měla vést k tomu vychovat SAMOSTATNÉ JEDINCE schopné přežít v džungli zvané svět. Samostatné jedince, kteří se budou umět postavit čelem radostem i strastem, budou umět bojovat s neřády a zároveň užívat života plnými doušky. Ale ne každý máme to štěstí, že takovou výchovu dostaneme.

Samozřejmě, že každý jsme jinak citlivý na přijímané informace a vzorce a každý si z nich odnese něco jiného. Jeden může být s tímto druhem výchovy spokojen, ale ten druhý, třetí, čtvrtý, může mít s takovou výchovou problém, protože on je jiný. Má potřebu létat a ne si nechat neustále střihat nebo svazovat křídla a být v hnízdě, ale lítat – po okolí, po lese, po světě, prostě všude. A samozřejmě sám a bez neustálého vměšování se do toho, jestli létám dobře. Když dobře nepoletím, tak si nabiju, ale to je přece zákon přírody, do toho nelze zasahovat, jinak jdeme proti přírodě.

A teď příběh samotný

© Flickr pedrosimoes7

Před 18 lety jsem jela se svými kamarády na diskotéku. S jedním kamarádem jsem začala tančit a v tu chvíli se to stalo – uhodil do nás blesk a bylo to jasné. Ta intenzita, která námi zmítala, byla neuvěřitelně silná a dá se to s máločím v životě srovnat. Byli jsme oba mladí. Mně bylo necelých 19, jemu čerstvých 16. Náš vztah byl vášnivý, intenzivní, krátký, bez budoucnosti. Já byla před studiem na VŠ, on student na střední škole 100 km od Prahy.

Tak šla léta…

Já na něj nikdy nezapomněla, on na mě také ne. Mysleli jsme na sebe pořád, ale ani jeden neměl sílu nebo možná odvahu to tomu druhému říct. V průběhu následujících let jsme se ještě 2x osudově setkali, nikdy jsme nemluvili o tom, co k sobě cítíme, že je ten druhý pro nás tak důležitý.

S Davidem jsem začala chodit o rok později. Nebylo to tak vášnivé, tak osudové, blesk se nekonal. Ale bylo nám spolu dobře, rozuměli jsme si, tak jsme spolu byli. A tak to vlastně pokračovalo dalších sedm let. Prostě jsme spolu byli, ale nikdy jsem se necítila naplněná. Myslela jsem si, že mám příliš vysoké požadavky, že takový protějšek neexistuje. Že asi chci moc, aby ten druhý dělal rád přesně to samé, co já, abychom měli společné zájmy, abychom chodili do přírody, do společnosti, tančit, na koncerty, na výstavy. Mohla jsem chodit sama, neměla jsem to zakázané, ale já ty prožitky chtěla zažívat společně a společně si je užívat.  To jsem nikdy neměla a dál mě to vnitřně trápilo, ale začala jsem se s tím smiřovat.

Po sedmi letech mi do života vstoupil Tomáš. Byl tím, co jsem hledala bezvýsledně u Davida, ale měl dost toho, co jsem od chlapa potřebovala. Ale nebyl to ON, nevyšlo to a nyní jsem tomu ráda, byla to velká zkušenost.

Po rozchodu s Tomášem jsem neměla chuť vůbec na žádný vztah. Chtěla jsem být sama, ale nebyla jsem dost silná, abych si našla svůj podnájem, a tak jsem dál bydlela u Davida. On mě chtěl od začátku zpět, ale já jsem nechtěla. Za žádnou cenu, protože jsem věděla jaký je a že mi nemůže naplnit moje životní očekávání. To, že se člověk nezmění ve svých základních návycích, jsem prostě věděla. Mrzí mě (kvůli němu – že jsem mu ublížila tím, že jsem mu dala naději, že on je ON), že jsem se do pokračování našeho vztahu nechala po dvou měsících přemluvit. Ze začátku se strašně snažil dělat vše, co jsem chtěla. Jezdili jsme na výlety na kole, chodili na procházky, záhy poté mě požádal o ruku, začal mluvit o dětech a já si ve svých 27 letech myslela, že je nejvyšší čas tyhle věci začít řešit. Mé vnitřní já nejásalo, neskákalo radostí, ale jen mlčky přihlíželo, když jsem na to kývla. V podstatě jsem byla šťastná, protože jsem si myslela, že opravdová a velká láska je jenom v pohádkách, takže to, co prožívám, je vlastně docela fajn. Zní to šíleně, jak to píšu, moc mě to mrzí, že to tak vyznívá, ale nejhorší je, že si to uvědomuju teprve teď, kdy věci vidím takové, jaké ve skutečnosti doopravdy jsou. Bez příkras, bez obalu, bez milosrdné lži.

 A tak šel život dál…

Svatba, otěhotnění, narodil se Vojtíšek – to byla ta absolutní bezpodmínečná láska hned, jak jsem ho porodila. Ano, absolutní láska k dítěti se dá přirovnat k absolutní lásce v podobě partnera. Takové to absolutní všeobjímající a jak já říkám – byli byste pro něj schopni zemřít. O několik let později se narodil Matýsek a další bezpodmínečná láska přišla s ním. Byla jsem šťastná, že mám dva nádherné úžasné syny. Ale vnitřně mě nadále znepokojovalo, že se život neubírá tím směrem, který bych si tolik přála. Ano, materiálně jsem byla zajištěna, David se o nás stará velice dobře. Venkovnímu pozorovateli se může zdát, že mi nic nechybí, ale to je právě ten klam a donedávna také sebeklam. To, že jsem byla vnitřně citově vyprahlá a nenaplněná, jsem přisuzovala svým nereálným požadavkům a smiřovala jsem se s tím, že to tak bude už napořád a že to lepší být nemůže.

© Flickr NeoGaboX

Největším dalším bleskem byla diagnóza eresky. To byla pořádná dýka zapíchnutá do zad. Stále jsem se snažila přijít na kloub všem svým skrytým problémům, mj. díky Janě Balušíkové a Lídě Kotalíkové, která mě na tuto cestu vůbec pravé navedla. Jim patří můj velikánský dík za objevení své vlastní duše.

Rozuzlovávala jsem své problémy postupně, pomalu, bolestně a někdy opravdu hodně naturalisticky. Dostávala jsem se stále hlouběji do svého nitra, nořila jsem se do své duše, poznávala sama sebe a věřte mi, že je to to největší a nejnáročnější poznání, které jsem v životě učinila. Myslela jsem si, že se znám, ale člověk si po takto temné cestě uvědomí, že sám sebe v té opravdové podobě schovával před sebou i před světem z nějaké obavy, že by nemusel být přijatý svým okolím a vlastně z obavy sebe sama.

Uvědomovala jsem si postupně, že život, jako ho žiju s Davidem, mě absolutně nenaplňuje. Ano, bylo nám spolu dobře, ale vše, co jsem skutečně chtěla dělat, co mi dělalo radost, jsem tlačila uměle, o všechno jsem musela škemrat a nebo to dělat sama. Procházky do přírody, zahrada, kultura, výlety, tanec… Ano, pochopitelně, každý jsme jiný a to vím. Ale mít společné zájmy a všechny zážitky prožívat společně je neuvěřitelně naplňující a obohacující pro oba dva. Ne, že jeden chce strašně moc na výlet a ten druhý jede jenom proto, aby ten první neprskal. Pochopitelně, že si to ani jeden neužije naplno, protože vzájemně se tam ty energie tlučou.

Nechci, aby to vypadalo, že Davida nemám ráda, že mě tím nějak zprudil tak, abych ho nesnášela nebo tak něco. Ale postupně se vedle mě stával spíš kamarádem, než životním partnerem, tím „mým chlapem“. A to jsem ještě netušila, co bude následovat. Ale náš vztah ochládal a primárně to bylo z mé strany, protože jsem prostě nebyla šťastná tak, jak jsem někde uvnitř cítila, že bych šťastná mohla být. Nevěděla jsem, jak s těmito mnou zmítající pocity mám naložit. Jsme s Davidem už 17 let, máme hodně společného (historii, kamarády, děti, dům…).

Jak tohle řešit?

Vlastně jsme spolu docela spokojení, ale proč nejsem šťastná?! Naplňovala mě jakákoli akce mimo domov, kdykoli jsme cokoli řešili, bylo na chvíli zapomenuto. Vyřešit různé situace, i složité, umíme dobře. Jsme dobrý tým. Umíme spolu vycházet, jdeme si vstříc, umíme se vzájemně motivovat. Ale tam to končí. Takže jsem měla v hlavě strašný zmatek, takový guláš, tak se mi to mlelo v hlavě a já to nedokázala pobrat, pochopit, zpracovat, že jsem na jaře skončila v nemocnici s totálně rozhozeným centrem rovnováhy. Dle zkušeností a informací z celostní medicíny vím přesně, co to znamená – rozbroj duše a mozku, totální narušení životní rovnováhy – hlava chce dělat něco jiného než duše, ale naprosto diametrálně odlišného.  Strašně se mi tenkrát honily myšlenky v hlavě a vzhledem k tomu, že jsem věděla, že by mě nikdo nepochopil, jsem to s nikým nemohla probrat. Tak jsem na tu tíži byla sama a toto to způsobilo. Motala jsem se tak, že jsem z toho zvracela a nemohla jsem si dojít ani na záchod. Bylo to naprosto šílené a nepřála bych to nikomu!

Opět další krok k tomu, abych začala víc zvažovat svůj život, své možnosti. Spoustu knih jsem přečetla, procházela jsem dalšími očistnými situacemi a rituály a snažila jsem se najít „jádro pudla“.

Trvalo to dalšího půl roku, než mi to došlo

V nejhlubší přihrádce svého srdce jsem měla dobře uloženou a schovanou svoji první lásku. Lukáš je z Hranic. Město, ve kterém moji rodiče koupili chalupu v r. 1989 v těsném sousedství Lukášovy rodiny. Náhoda? Ne. Osud.

Na chalupu jsem vždy jezdila strašně ráda, milovala jsem to tam. Nejen chalupu, ale to město, okolí, přírodu, pole, kopce, je tam prostě krásně. Do našeho osudového setkání s Lukášem před 18 lety jsem tam jezdila hodně a moc ráda. Po našem vztahu jsem tam jezdila ještě krátkou dobu hodně ráda a relativně často a stále jsem koukala z okna, jestli ho snad neuvidím. Když jsem ho viděla, blaženě jsem na něj koukala, ale kontaktu jsem nebyla schopná. S postupem času jsem tam jezdila čím dál méně, protože mi trhalo srdce, když jsem ho viděla a vlastně i když jsem ho neviděla. Myslela jsem, že je to jen z mé strany a že on ke mně necítí nic, že jsem pro něj nic neznamenala. Prostě chyba nekomunikace. Loni, letos, kdykoli jsem na otočku do Hranic jela, tak mi bušilo srdce z naprosto neznámých příčin. Neznámých píšu proto, že jsem si sama zakazovala na Lukáše myslet (vždyť jsem přece vdaná a mám děti!). A když jsem na něj myslela, tak jsem měla výčitky, že to je naprosto nevhodné.

Současný svět komunikací a internetového spojení nás nakontaktoval přes Facebook před nějakou dobou, tak odhadem před 2-3 roky. Sledovala jsem, jak se má, koukala na fotky a vždy se usmívala, když jsem ho viděla alespoň na fotce. On dělal totéž, jen jsme to nevěděli. On mě nikdy nekontaktoval, já jeho také ne.

Až zasáhl osud

Letos na mé narozeniny mi poprvé napsal prosté blahopřání. Óóó, jak já byla šťastná! Poprvé po letech náznak komunikace! Následoval dlouhý rozhovor, který hned od začátku ukazoval, že si vzájemně chybíme a že bychom se potřebovali vidět.

Lukáš rozjíždí velký projekt, do kterého potřebuje i architekta, a to byla jeho prvotní „záminka“ našeho setkání. Psali jsme si téměř každý den a já pokaždé byla rozklepaná jako školačka před písemkou. To, co mi dělala moje dušička, bylo neuvěřitelné a pro mě naprosto nepochopitelné. Nikdy předtím jsem toto nezažila.  A jdo to nezažil, ten tyto řádky prostě nepochopí.

Asi před měsícem jsme se nakonec domluvili na schůzce. Já jela za Lukášem do Hranic. Klepala jsem se jak malej ratlík, duše mi chtěla vyskočit z hrudníku. Byla jsem strašně nervózní a Lukáš taky. Konečně po 18 letech jsme začali mluvit. O práci nepadlo ani slovo. Celou dobu jsme si povídali o nás, o tom, jak jsme to vnímali, že jsme na sebe mysleli celou tu dobu, co jsme spolu nebyli, že jsme na sebe nezapomněli a že jsme u našich partnerů podvědomě hledali přesně toho druhého. Byl to hodně silný a zajímavý rozhovor, který nám oběma dal na srozuměnou, že bez sebe už prostě dál nedokážeme být.

Povídali jsme si asi tři hodiny a nestačili jsme se vzájemně divit. Víme o sobě všechno, Lukáš od začátku ví o Davidovi, o klukách, o mém životě. Já zase vím vše o jeho životě a se vším tímto do začátku víme, že to nebude jednoduché, jako by to bývalo bylo před 18 lety. Ale jsme ve 21. století a víme, že konvence se dají bořit (Lukáš vždy bořil zaběhnuté konvence a já vždy chtěla, jen jsem byla hodná holka a nedělala jsem to.) a že se život dá žít mnoha různými způsoby. A že chceme být spolu i s celou naší minulostí, že chceme trávit čas společně, že chceme začít poznávat svět spolu, naše spolupráce nabírá úžasné rozměry už teď prací na současném projektu. A další projekty máme v hlavě, tvoříme dokonalý tvůrčí tým. Jeho láska a zkušenost z designu, umění, sklářského průmyslu, kontakty s lidmi po celém světě, v kombinaci s mými zkušenostmi v architektuře a stavařině, nás předurčuje k velkým věcem. A my oba chceme dělat velké věci, máme velké cíle a nechceme do konce života sedět doma u televize a jednou za rok jet na dovolenou. Chceme žít ten život po svém se všemi vstupními komponenty, které si sebou neseme. Zodpovědně k tomu přistupujeme i s Davidem, oba muže jsem seznámila hned na začátku a všichni tři se snažíme situaci konstruktivně řešit.

Není to jednoduché

Společnost a zaběhnuté konvence nám rozhodně nenahrávají. Ale i tak do toho půjdeme. Nevím, co bude za pár týdnů, ale zkušenost, nádherná zkušenost z posledního měsíce, mě staví do přímé konfrontace dávného přísloví „Carpe diem“ (Užívej dne). Žij přítomností. Nežij minulostí, ani budoucností, užívej přítomnost, protože žít právě teď je to nejkrásnější. Neznamená to, že by se ze mě stával bezohledný blázen, ale beru ten život úplně z jiného úhlu pohledu. Nehledě k tomu, že Lukáš je ten můj poslední lék na eresku a ví to a uvědomuje si to. To, že jsem žila v křeči a nedělala to, co jsem chtěla a s kým jsem chtěla, mě podvědomě vedlo k mému křečovému stavu (pochopitelně těch komponent se sešla celá řada, ale ten životní základ tam byl takto daný), který uvolňuju cíleně už rok a půl a teď za posledních pár měsíců se cítím nejlépe ve svém životě.

Doktorům v Motole jsem dala Sbohem

Injekce už si nepíchám, žádné léky neberu, cvičím jógu a vím, že život je takový, jaký si ho uděláme. A nenechám si už do života mluvit od někoho jiného, protože jsem vlastně poslouchala dosud a neřekla bych, že to je ta moje cesta. Jistě, bez toho bych nebyla tam, kde jsem. Se všemi svými klady i zápory. Každá mince má dvě strany a já si to naprosto uvědomuju. Nechci nikomu nic vyčítat a zrovna tak si vroucně přeju, aby nikdo nevyčítal nic mě. Jen to můj život a to, co teď řeším, se týká pouze mé nejbližší rodiny (Davida, kluků a mě). Vy ostatní to, prosím, vezměte pouze na vědomí. A když ucítím podporu, budu nesmírně šťastná. Pokud byste mě ale chtěli zahrnout výčitkami či „dobře míněnými“ radami, nechte si, je, prosím. Váš názor znám a vím, že podpora je to poslední, co vás teď napadá. Určitě máte pocit, že dělám chybu – můžeme si o tom promluvit až za pár let? Až i vy uvidíte, že to bylo to nejlepší, co jsem pro své štěstí a zdraví mohla udělat!

Miluju Lukáše celým svým srdcem, celou svojí duší, takhle mi srdíčko a duši naplnili předtím jen Vojta s Matýskem. Miluju kluky strašně moc a Davida svým způsobem taky. Nechci ho odstřihnout ze života. Ale už vím, že můžeme kráčet životem každý sám a přitom být spolu. Stále jsme rodiče našich báječných kluků, pořád pro nás oni budou na prvním místě. Nejsme z těch zahořklých rodičů rozchodem, že si děti budeme přehazovat jako horký brambor a že je budeme používat jako rukojmí. Nadále máme na zřeteli, že z nich chceme vychovat slušné chlapy, kteří budou samostatní, čestní, pracovití a úžasní. Stále bude David jejich tátou, to místo Lukáš nebude nahrazovat, jen doplní místo dalšího chlapa, který jim může být strejdou, kamarádem, jak budou potřebovat. Přesnou představu, jak tohle všechno pojednáme, jak to bude vypadat, zatím nemáme. A nejsme žádná rovnice, abyste nás řešili vy. Vy to nechte plavat, není to váš problém, jen přihlížejte, podporujte, neshazujte a neodsuzujte, jestli vás můžu z celého srdce požádat. Necháváme to plynout, protože jsme zjistili, že dělat věci intuitivně přesně ve správný čas je mnohem přínosnější než si říct „teď hned to musíme vymyslet“. Takže zatím žijeme stále v našem domě, já jezdím občas za Lukášem, občas u něj přespím, v Hranicích už o nás hodně lidí ví a fandí nám. Občas jedeme do Prahy, pracovně teď budeme občas trochu cestovat. Vše s plným vědomím Davida, takže mám skutečně svědomí čisté a nechci ostatní, aby se do toho vkládali.

Doplněk pro mé milované rodiče

Maminko, tatínku, nic v tomto textu nemá žádný hloupý podtext výčitek k Vaší výchově či k něčemu, co byste vůči sobě mohli negativně pociťovat. Vím, že jste nás vychovali, jak nejlépe jste dovedli a moc si Vás vážím, mám Vás moc ráda a ráda bych, aby tento můj životní krok nijak neovlivnil náš vztah. Chtěla jsem Vám to říct osobně, ale nemám na to sílu a odvahu, možná jsem slaboch, ale to, co se za poslední měsíc děje, mě stojí strašně moc sil, abych to všechno nějak rozumně ustála. Dnes jsem měla možnost to říct osobně Tobě, tati, když ses u nás stavil Ale při představě, že Ti tváří v tvář s Davidem tento příběh říkáme, se mi udělalo špatně a ještě teď mi je úplně šíleně. Mám na sobě ohromný balvan, který mě tíží, že to ještě nevíte, a strašně se bojím Vaší reakce. Vím, že s tím nebudete souhlasit, že z toho budete úplně hotoví a Vaší reakci si dovedu docela živě představit. Ale nechci, abyste mi hned volali nebo psali. Prosím Vás, nechte si to trošku projít hlavou, než mi k tomu cokoli řeknete. Víte, jak citlivě reaguju, a já bych vážně už ráda byla napořád zdravotně v pořádku. Je pro mě důležité, abyste mě pochopili, tak se o to, prosím, pokuste. Bez ohledu na zaběhnuté konvence, bez ohledu na to, co na to řeknou lidi. Já už opravdu odmítám žít život podle toho, aby mě lidi neměli za divnou, aby mě nepomluvili nebo něco podobného.

Dlouho to pro mě bylo důležité, ale za posledních několik měsíců jsem si uvědomila, že nejdůležitější je skutečně to, jak se cítím já – od toho se odvíjí pocity mého okolí (myslím tím teď kluky). Protože já nedokážu žít sama se sebou v souladu, když se sebou nejsem spokojená, když nejsem šťastná, když nejsem milovaná tak, jak já potřebuju. Vím, že to pro Vás zní šíleně, ale Lukáš mě činí neskutečně šťastnou, je chápavý a totálně naladěný na stejné vlně, jako já. Prosím, dejte si teď panáka nebo několik a berte to tak, že se to prostě děje a vy budete jen fandit a přihlížet, podporovat, držet nám palce a nikoli vyčítat, moralizovat, odrazovat, zakazovat, tlouct mezi nás nějaké klíny. Pro nás s Davidem je to teď neuvěřitelné období, kdy jsme si vše vypovídali jako nikdy předtím. Je to člověk, který mi bude vždycky nejblíž, protože přestože mě zná úplně nejlíp, se všemi mými kladnými i zápornými vlastnostmi, tak mě má pořád rád a chce, abych byla šťastná. Já si pro něj přeju to samé, protože je to úžasný člověk, kterého svým způsobem miluju, ale je to opravdu ten typ lásky, která nezaplňuje to moje srdce tak, jak by měl. Věřím, že i on si najde ženu, která mu bude tím absolutnem, kterým si jsme vzájemně s Lukášem. Budu ho v tom maximálně podporovat, protože si to zaslouží.

Prosím, mami, tati, pokuste se to pochopit a nelamte si tím hlavu víc, než je nutné. Nechci maminko, aby ses z toho hroutila nebo tak něco. Zkus to brát tak, že je to náš život a že se Tě to netýká. Vždy jsi žila naše životy víc, než bylo nutné. Zaměř se na svůj/Váš život, neprožívej ten náš tak, aby Tě to ničilo. I toto je jeden z důvodů, proč se bojím Vám to říct, protože to takhle prožíváš a to není správné. Vždyť děti, když vyletí z hnízda, už musí letět sami. Už je nemůžete vodit za ručičku, už je to náš život.

Mám Vás moc ráda!

Vaše milující (už dávno dospělá) Lenka

Vody zivota Autor: Vody života

14.11.2013 | Kategorie: Příběhy čtenářů | Napsal: | Komentářů: 5
Štítky: , , , ,

5 komentářů k “Krutá válka srdce a rozumu”

  1. Lydushe Lydushe napsal:

    Lenko, moc Ti přeju, aby to vše dobře dopadlo, tak jak si přeješ. Abys měla možnost jít tam, kam Tě srdce vede.
    A úplně nejvíc, fakt nejvíc, Ti přeju podporu rodičů a jejich pochopení, protože je to teď pro Tebe důležité.
    Máš můj VELKÝ obdiv!!
    Lyd

  2. Martin Dvořák napsal:

    Respekt autorce za přiznání, otevřenost a délku článku, který tímto nechci nijak degradovat, ale… popsaný příběh je starý, jako lidstvo samo. To se prostě stává. Výjimečnost je snad jen v tom, že jsou dotyční schopni fungovat jaksi všichni dohromady. Na jednu stranu je to trochu úchylné, ale proč ne, pokud to opravdu všem (přičemž bych viděl problém právě v těch mužích, kteří většinou chtějí určitou ženu pouze pro sebe) vyhovuje.

    Je dobře, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože mám pocit, že ve většině případů je to spíše tak, že ten únik do minulosti čas od času někdo vyzkouší, ale dopadne to tak, že ta vyfantazírovaná představa o druhém člověku, není zdaleka reálná. Lidé se za ty léta prostě změní, stejně jako jejich priority a hodnoty, prostě se každý vyvine svým směrem a tím se vzdálí tomu společnému, co je kdysi spojovalo. Občasná setkání se svými bývalými bývají ale fajn.

  3. Lukash napsal:

    Milovaná Lenko, musím ti tady také napsat pár řádek (krom řádek určených jen Tobě).
    Konečně jsem až díky Tobě konečně pochopil, jak se to má s láskou. Není to s ní ve finále vůbec tak jednoduché, jak to složitě popsal Shakespeare, nevyzpíváš se z ní tak snadno jako Barry White, nevyhraješ se z ní kytarou nebo brokovnicí jako Kurt Cobain ba se z ní nevytančíš jako Fred Astaire. Je to čistá vášeň a bezpodmínečná oddanost (promiň mi to slovo) opětovaná oběma partnery, jedno jestli se jedná o pána a psa, opravdové přátele nebo zdánlivě nekonečně odkládané, ale neodkladné životní druhy. Je to bolest i radost, světlo i tma, otázka i odpověď… je to jin a jang, penis a vagína, šroubek a matička, Tom i Jerry…
    Líbila ses mi už od deseti, kdy ve tvých třinácti vaši koupili chalupu naproti našemu domu. Prostě hodná holka z dobré rodiny se šibalskýma očima, které mi vždycky koukaly přímo do duše. Je jedno, že jsme se tolik nepošťuchovali, tys byla vždy velmi sofistikovaná a já dostatečně znalý Gutha-Jarkovského a skautských pravidel, kořeněných otcem i dědem obecně vštěpovanou úctou k ženám. Nikdy jsem v mládí nebyl diskotékový zabiják se spoustou zářezů na pomyslné pažbě sestřelených spolužaček, příliš mnoho citovaného Remarqua, Hemingwaye a Ginsberga příliš brzy puberťáka posune mimo vlahé pohledy dívek… než je omrzí stylově krásní jedinci a začnou se pídit po překvapivě motivujících umělecky rozervaných chlapcích s vizáží mimo střední proud a zběsilým tanečním stylem. Někde tam jsme se potkali… tančili spolu a už tam asi zjistili co všechno nám společně ještě půjde. Zpocenou upřímnou čistou tělesnou i duchovní souhru v kuchyni vaší chalupy pak sice možná technicky zastínily další zkušenosti a léta, zkušenější ale o to méně upřímné partnerky a pokusy o věčné vztahy s ženami, které se Ti vlastně vždy trochu podobaly ale vždy tato noc zůstala zlomem v mém vnímání lásky. Škoda, že jsme si vše neřekli tehdy, škoda že jsem byl mladší a škoda, že jsme se pak v mezifázích nechali proklouznout mezi prsty nebo nezazvonili někdy vážně na zvonek a nepozvali se na kafe.
    Život jsem si vždycky žil po svém. Jsem lovcem prožitků a nezapomenutelných okamžiků. Uměl jsem toho od malička spoustu, hubu mám prořízlou a používám jí k tomu, abych hovořil s lidmi, plánoval smělé vize ale i vymlouval se a působil si strašné problémy naivní upřímností a důvěrou v lidstvo… Úctu k ženám jsem neztratil po žádném předchozím vzplanutí či vztahu, byť jsem dostal strašnej (snad někdy i trochu zaslouženej) čoud od opakovaně podvádějících, usurpujících, hloupých ale krásných, sobeckých a nebo překvapivě bezcitných ulhaných bývalek, které se bohužel někde v koutku mého širokého srdce stále omamně krásně usmívají. Má rodina pro mne byla vždy strašně důležitá, mimo jiné i tím, že pro cokoliv jsem se v životě rozhodl, všichni členové mé rodiny podporovali. Vedeni k samostatnosti, otevřenosti a sebereflexi jsme si s rodiči i sestrou vždy skoro vše říkali, problémy řešili spolu, neměli žádná tabu a nestyděli se před sebou nazí. Vždy u nás hrála hudba, často se zpívalo a i přes neustálý nedostatek peněz žilo šťastně a v souladu. Pak jsem již takovou upřímně čistou rodinu až na vzácné výjimky nepoznal…
    Až tu co máš teď Ty!!! Ty, Tvé děti i Tvůj manžel, se kterými se teď častými setkáními sbližuji, Tvá koncepce výchovy a řízení domu, Tvůj vkus a styl, Tvé vaření… Tvůj způsob řešení problémů a v neposlední řadě také Tvá krása, moudrost, vášeň, touha a odvaha jít proti všem a neustoupit v boji za svou osobní integritu a zásadní změny mě fascinují, připomínají pocit mé výchovy a spolu s znovuobjevenou a obnovenou láskou a konstruktivním, lidským a pro okolí divným společným řešením mne přivádí k jistotě že Ty jsi nejdůležitější odpovědí na mou otázku a nejzásadnější otázkou pro mé odpovědi.
    Ještě ke všemu jsi doplněním všech mých nedostatků a silně cítím že i já jsem tím pevným ale letícím záchytným bodem, o který se můžeš přidržet ale místo toho abych Tě brzdil, poletím s Tebou, srovnám svou závrať z té jízdy s tou Tvou a spolu se přiblížíme nirváně.
    Nezměnila ses a ani já nejsem o moc jiný. Je toho tolik, co bych Ti chtěl říci ale řekla jsi toho strašně moc i za mě a vše ostatní budu šeptat pouze Tobě do ouška, zatímco Tě budu objímat, milovat Tě, hladit, líbat a nasávat tvou opojnou vůni. Jsem tu navždy pro Tebe, miluji Tě, vyléčím Tě a ty vyléčíš mne z nemoci i ze zdraví… Tvůj Lukáš z Hranic

    P.S. Martine Dvořáku? Wtf? Je mi Vás za tu skepsi a životní kyselost trochu líto, ale máte jistě bludišťáka. Sám si zvolte barvu, jistě Vám bude slušet.

  4. atre napsal:

    srdečně zdravím
    moc krásné, jste moc statečná a držím vám všem palce

  5. Jimi napsal:

    Ten příběh je nádherný a dává mi odvahu vykročit. Děkuji

Napsat komentář