Tajemství podvědomí aneb na hranicích úspěchu a neúspěchu
Psychologie vlastního obrazu není nová, ale málo využívaná. Obraz sebe je klíčem k lidské osobnosti a chování. A to není všechno, vlastní obraz určuje, co je člověk schopný nebo neschopný udělat. Pozitivní myšlení funguje jen tehdy, je-li ve shodě s vlastním obrazem.
Co to vlastně je „vlastní obraz“? Jak se v nás vytváří? A co si s ním počít?
Důležité je, že ať už máme vlastní obraz jakýkoliv, může být změněn. A měl by být v průběhu života aktualizován a zdokonalován. Nikdo na to není příliš mladý nebo starý. Jedno staré přísloví nás varuje před bláznovstvím dávat na starý oděv záplatu z nové látky. Pozitivní myšlení, autosugesce – nemůže být efektivně použito na starý vlastní neúspěšný obraz, což je příčina většiny neúspěchů při aplikaci pozitivního myšlení. Lidé sice poctivě opakují pozitivní formulky, tomu však neodpovídají emoce a vnitřní přesvědčení. Potom říkají, že „to“ vlastně nefunguje, ale přitom jen neznali vše, co potřebovali znát k úspěšnému výsledku.
Vlastní obraz se v nás utváří kreativním získáváním zkušeností. My jej ale vědomě neověřujeme a jednáme, jako by to byla pravda. Přitom my sami rozhodujeme, čemu budeme věřit a z jakého „materiálu“ si vnitřní obraz vystavíme. Tímto způsobem se tedy může vlastní obraz také vědomě měnit. Je prokázáno, že lidský nervový systém nedokáže rozlišit skutečnou zkušenost od živě a v detailech představované zkušenosti. Důležité je nejen získání adekvátních informací, ale též pravidelná cvičení a získávání „zkušeností“ pomocí představivosti. Nenechte se odradit, když se zdá, že se nic neděje. Různé zdroje se shodují, že pro rozpuštění starého vlastního obrazu a nahrazení novým je třeba nejméně 21 dnů cvičení.
Ať si to uvědomujeme nebo ne, každý v sobě nese mentální obrázek sebe. Je zde do posledního detailu. Všechny akce, pocity, dokonce i naše schopnosti, jsou vždy v souhlase s vnitřním obrazem. Jednáme jako osoba, která si představujeme, že jsme. A nejen to, dokonce nemůžeme jednat jinak přes všechnu sílu vůle.
Člověk, který si představuje sebe jako neúspěšného, si vždycky najde cestu, jak neuspět, i když vyvíjí maximální volní úsilí správným směrem a všechny okolnosti mu hrají „do karet“.
Abychom doopravdy žili, jinými slovy abychom shledali život rozumně uspokojující, musíme mít adekvátní a realistický obraz, se kterým žijeme. Musíme najít sebe přijatelného pro sebe. Znát své síly, ale i slabiny. Musíme mít zdravou sebeúctu, tak, abychom se nestyděli se tvořivě vystavit, spíše než se před světem schovávat a zakrývat.
Když je náš vlastní obraz bezpečný, cítíme se dobře. Když je ohrožen, cítíme se znepokojení a nejistí. To, co každý člověk doopravdy chce, je více života. Štěstí, úspěch, klid mysli nebo cokoliv, co je dle našeho názoru vrchol dobra. V každém z nás je životní instinkt, který neustále pracuje pro zdraví, štěstí a všechno, co člověk považuje za „naplněný život“. Na nás je, abychom jej využili správně, tedy pro úspěch.
Funkce podvědomí a vědomí
Zde je nesmírně důležité vědět, jak funguje naše podvědomí a naše vědomí. Podvědomí je o cíl usilující mechanismus sestávající z mozku a nervového systému, který je užíván a řízen myslí. Podvědomý tvořivý mechanismus je neosobní. Bude pracovat na dosažení úspěchu nebo neúspěchu, podle cílů, které jsme mu sami zadali. Představte si vědomí jako kapitána obrovského zaoceánského parníku a podvědomí jako posádku této lodi. Spoustu námořníků, kteří pracují podle rozkazů, které vydal kapitán.
Pokud tedy zadáme vstupní informace, že jsme neschopní a podřadní, je podle těchto pokynů postupováno při řešení životních událostí, které nás potkávají. Následně dostáváme odpověď ve formě objektivní zkušenosti, které nemohou být jiné, než také negativní.
Zvíře si nemůže vybírat své cíle, jeho cíle jsou dané. Mechanismus úspěchu zvířete je omezen do těchto cílových představ, do jeho instinktů. Člověk však má TVOŘIVOU představivost. Je tak nejen stvoření, ale i tvůrce.
Mnoho velkých myslitelů (například Einstein, Edison) všech věků věřilo, že uchované informace člověka nejsou omezeny na jeho vlastní zkušenosti a naučená fakta. Když se rozhodneme najít novou myšlenku nebo odpověď na problém, musíme předpokládat, že odpověď již někde existuje a najít ji. Pokud se rozhodneme udělat tvořivou práci, třeba v oblasti prodeje, napsání knihy, zlepšení vztahů nebo cokoliv jiného, je dobré začít s cílem v mysli a koncem, kterého chceme dosáhnout…. Cílovou odpověď, kterou hledáme, třeba nejasnou, poznáme, až když ji dosáhneme.
Mějme intenzívní přání a začněme intenzívně přemýšlet o všech podrobnostech problému. V tu chvíli zahajuje činnost náš tvořivý mechanismus, zpracovává námi uložené informace a shrnuje je k odpovědi. Když je odpověď připravena, je často v neočekávaný moment, nabídnuta našemu vědomí a náhle dostaneme odpověď, kterou jsme hledali.
Člověk vždy jedná a cítí v souladu s tím, co si představuje, že je pravda o něm a jeho okolí. To je základní pravidlo mysli. Tímto způsobem jsme vystavěni. Nervový systém nedokáže rozlišit mezi představovaným a skutečným. Reaguje přiměřeně na to, co si představujeme, že je pravda.
Mnoho lidí nežije nyní, nejsou šťastní teď a tady. Na něco čekají. Budou šťastní, až najdou lepší práci, partnera, budou mít víc peněz…Lidé si dokáží vymyslet tisíce důvodů, kdy budou konečně spokojeni. Co všechno se musí stát a pak „to“ přijde. A všichni tito lidé jsou zklamáni. Štěstí není něco, co lze získat zvenčí, je to náš mentální postoj. Mentální zvyk, který může být pěstován a rozvíjen.
Často se necháme ovlivnit nepříjemnostmi zvenčí do té míry, že zablokujeme náš tvořivý mechanismus. Jsme plní negativních pocitů. Máme dojem, že štěstí vyžaduje nemít problémy, nemít negativní pocit… Minulost nám vysvětlí, jak jsme se dostali až sem, ale pak bychom měli jít dál. Kam směřujeme v tuto chvíli, je jen naše odpovědnost. Pokud člověk změní mentální obraz, pocity se o sebe postarají samy.
Jan Zimmer, Psyché 21