Zlobí vaše dítě? Čerta na něj!

A zásahovku na vás!

Přijde Vám to příliš příkré? Ano i ne. Představte si následující situaci:

Jste doma, něco děláte, možná nejste úplně ve své kůži, popíjíte, dejme tomu, kávu. Zazvoní zvonek a vy jdete prostě otevřít. Potud vše dobré. Otevřete dveře a vybafne na vás zásahová jednotka v čerňákách s obušky, pouty, řvou na celé kolo, protože tak se to prostě dělá,a vy vůbec nemáte tucha, co se to děje. Jaké máte pocity? Strach, nejistota, úzkost, kterou nelze uchopit. Slabším jedincům může dokonce povolit svěrač v reakci na prožitý stres. A ještě jedna perlička nakonec: je poměrně velká šance, že tato „zásahová jednotka“ má už kolem 1 promile alkoholu v krvi. Možná i víc.

Dobře, tak jsem vás vyděsila, a co s tím má společného čert? Všechno – takhle se totiž cítí malé dítě, když je z ničeho nic, případně vybavené historkami o čertech, co odnášejí zlobivé děti, vystrčíte před dveře rovnou do „náruče“ oblíbené prosincové trojky. Bojí se, lidé, v nichž by mělo mít oporu, ho strkají k čertovi, divnému chlápkovi s umělým vousem a andělovi v žluté paruce a tylové sukénce. Je to stejná situace, jako když v Americe cpou malé děti na klín Santovi. Děti ve filmech bývají nadšené, ty v reálu už méně.

Dítě má v sobě zabudovaný strach z cizích lidí, a to je dobře. Jinak by nám v pohodě odešlo s kýmkoliv, kdo by je potkal na ulici. V nás cítí bezpečí a jistotu. My je máme chránit. Viděla jsem v televizi dokument o koktavosti. Dospělý muž vyprávěl, kdy začal koktat. Bylo to 5. prosince, on otevřel dveře a za nimi byl divný chlap v bílé košili a začal na něj žoviálně hulákat. A bylo „vymalováno“. Jiné děti pak mohou dostávat hysterické záchvaty při zvuku kroků na chodbě, otevírání dveří, zarachocení brány do zahrady…

Jestli stále trváte na tom, aby Mikuláš, čert a anděl přišli k vám domů, ověřte si, kdo to je a jak se chovají k dětem. A ujistěte se, že se v tento den zřeknou alkoholických koled.

Pokud chcete svému dítěti dopřát bezpečný zážitek s čerty, anděly a Mikulášem, podívejte se do programu své městské části či obce. Mikulášskou si nenechá ujít skoro žádná radnice nebo mateřské centrum. Vezměte své děti tam, ale pod jednou podmínkou: pokud se tam dítěti nebude líbit nebo se bude bát, půjdete hned domů. Nebudete je nutit lézt na pódium s čerty a nebudete protivní, že si to neužilo. Samo dítě je schopno posoudit, jak moc si má takovou akci užít. Když to takhle zvládnete, příští rok na to pódium už třeba vyleze samo a zatahá čerta za ocas. Ale musí mít pozitivní zkušenost, že vás má u sebe a vy mu pomůžete. Tím nemyslím, že budete čerta tahat za ohon, ale že budete s ním, a pokud bude chtít na pódium jedině s vámi, půjdete. Jestli pak bude „jedna paní“ vyprávět, jak je ten váš kluk nemožný, protože jste tam museli s ním, nechte ji. Spíš se zamyslete, co sama asi prožila a k čemu nutí své děti. Člověk má totiž velkou tendenci k opakování traumat, kterými prošel.

Sama mám jednu takovou vzpomínku. Byla zima, venku tma a já jsem byla asi pětiletá a ten den jsem opravdu byla „na zabití“. Máma už si asi nevěděla rady, byla unavená, a tak prohlásila, že na mne zavolá čerta. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo dohoda, ale v té chvíli přišel náš soused, vizáže pana Menšíka. Nepoznala jsem ho. Chodila jsem k nim často, ale nepoznala jsem ho. Já jsem viděla čerta. Byla jsem zoufalá, vyděšená, vyprodukovala jsem čistý hysterický záchvat a zpod kuchyňského stolu, kam jsem se napasovala, mě dostali o několik hodin později. A výsledek: máma mi celý večer opakovala, že to byl přece Standa a ten se musel přijít ukázat a říct mi to taky. A zlobit jsem stejně nepřestala.
Přeji vám kouzelný svátek svatého Mikuláše. Můžete třeba donést dárky do dětského domova nebo kojeneckého ústavu. Svatý Mikuláš přece naděloval dárky za okna chudých dětí.

Majda Kučerová