V dalším díle seriálu o arteterapii nahlédneme do zákulisí dramaterapie a dramatické výchovy. Tentokrát trochu jinak a stylově – formou dialogu. Rozhodla jsem se využít příležitosti a požádala o sehrání role uvaděče do světa léčivých her osobu povolanější, svoji blízkou přítelkyni Lenku Brabcovou, pedagožku a dlouholetou členku i vedoucí dramatických skupin.
Jaké jsou rozdíly mezi hraním divadla, dramatickou výchovou a dramaterapií? Pro koho jsou tyto „obory“ vhodné, komu (jakým lidem) bys co doporučila?
Všechny zmíněné obory pracují se stejnými technikami, liší se ale především v cílech, kterých chtějí prostřednictvím dramatu dosáhnout. Divadlo je uměleckým a estetickým oborem. Jeho cílem je vystoupení a je podmíněno přítomností diváků. Naproti tomu dramatická výchova je oborem vycházejícím z pedagogiky, který využívá uměleckých prvků. Zaměřuje se v první řadě na účastníky, jejich kooperaci a prožívání, přičemž opomíjí případné publikum. Dramaterapie je terapeutická metoda, má tedy blízko k psychologii. Využívá prvků dramatu jako prostředku pro vyvolání žádoucí změny chování nebo rozvoje osobnosti.
Na rozdíl od divadla, které vyžaduje určité předpoklady a schopnosti nezbytné pro veřejné vystupování, další techniky pracující s dramatem (dramatická výchova a dramaterapie) jsou určeny pro každého, kdo chce lépe poznat sám sebe a rozvíjet svoji osobnost. Podmínkou zde nejsou žádné určité schopnosti, pouze zájem.
Jistě ses při své praxi setkala s různými reakcemi na dramatické techniky a jejich účinky na psychiku. Co můžeme očekávat, pokud se do těchto aktivit pustíme, a měli bychom se mít před něčím na pozoru?
Některé dramatické techniky mohou vyvolat silné emoce. Radost ze hry a celková zábava je na místě, ale není jediným cílem. Některé aktivity dokážou vyvolat šok, zmatek, pláč, vztek, strach, rozmrzelost i znechucení – i to je v pořádku. Důležité je s emocemi dále pracovat, minimálně je vyjádřit slovně (nejčastěji v závěrečné reflexi, kde každý dostane příležitost vyslovit své názory a pocity). Na vedoucím skupiny pak leží úkol volit vhodné aktivity a usměrňovat rozvířené emoce tak, aby vedly k pozitivnímu dopadu na vývoj člověka a nezpůsobily nežádoucí zablokovanost a strach.
Jaké léčebné, terapeutické účinky jsi nejčastěji v praxi pozorovala?
Dramatické techniky jsou mimo jiné zaměřené na rozvoj komunikativních dovedností a v této oblasti jsou změny chování osob nejviditelnější. Zvláště lidé, kteří s nimi dlouhodobě pracují, dokáží lépe vyjadřovat své názory, jsou si jistější v komunikaci s ostatními lidmi a lépe se sociálně začleňují do kolektivu. Skrze hraní rolí poznáváme sami sebe a učíme se porozumět a vžívat se do druhých. Drama nám umožňuje prožívat situace, které bychom jinak nemohli nebo se neodvážili zažít, a rozšiřuje tak naše poznání, podporuje rozvoj vědomí vlastní hodnoty, toleranci, empatii, schopnost sounáležitosti. Uspokojuje také naše sociální potřeby, pokud mezi členy dramatické skupiny vznikne silná vazba.
Komu by dramatické techniky mohly pomoci?
Věřím, že pro každého mohou být tyto techniky přínosem, pokud se jim vědomě nebrání (tzn. každému, kdo je ochoten se aktivit účastnit a být otevřený novým podnětům.)
Dejme tomu, že jsem velmi nesmělý, plachý člověk s nízkým sebevědomím, který se bojí projevovat na veřejnosti. Hraní divadla považuji ve svých představách za noční můru. Existuje v těchto případech nějaká „bezpečná“, nenásilná cesta, kudy bych mohl/a k dramaterapii proniknout? Čím bys doporučila začít?
V takovém případě by tě snad uklidnilo vědomí, že v rámci dramatických aktivit existuje možnost odmítnout účast na činnosti, která ti z nějakého důvodu nesedí, nebo máš strach, že bys ji nemusel/a „rozdýchat“. Nerespektovat pocity druhého a nutit jej do nějaké činnosti by značně omezovalo rozvoj jeho osobnosti. Popsané noční můry se pak spíše vztahují k samotnému divadlu, dramaterapie nepotřebuje diváka ani veřejné vystoupení, takže není nutné ji zavrhovat z podobných důvodů. Zábrany mohou samozřejmě panovat i v rámci dramatické skupiny, ve které se pracuje, proto bych začala bližším seznámením a sžitím se s ostatními členy skupiny. Řada dramatických technik se zaměřuje právě tímto směrem. Respektující a vyjasněné vztahy a vzájemnou podporu ve skupině považuji za nezbytný předpoklad pro další práci.
Co když se nadchnu pro dramatické techniky, ale neulovím ve svém okolí nikoho, kdo by do toho šel se mnou? Existuje i nějaká varianta pro „individuální praxi“, když nepočítáme klasické monology s lebkou?
Dramatické techniky jsou založeny především na práci ve skupině a vzájemnou kooperaci, proto možnost jejich individuálního provozování považuji za značně omezenou. V takovém případě je skutečně lepší vyjít z divadelních technik a individuálně trénovat přednes a schopnost vžívání se do role prostřednictvím úryvků textů, které nás zaujmou. Další cestou je trénování empatie při běžné komunikaci s lidmi, rozvíjení představivosti a tvořivosti.
Jak se díváš z hlediska dramatické výchovy nebo dramaterapie na populární living history a LARP?
Zatím jsem neměla možnost zúčastnit se takových akcí, ale považuji je za velmi blízké improvizačním technikám v dramatické výchově. Mohou, ale nemusí mít žádaný účinek. Odlišnost vidím v tom, že primárně sledují jiné cíle (zábava, zážitek) než dramaterapie či dramatická výchova (rozvoj osobnosti).
Které role bývají při dramatických aktivitách nejvíce oblíbené a které naopak nikdo nechce hrát? Proč to tak asi je?
Myslím, že největší oblibě se těší záporné role. Umožňují nám projevit tu část sebe sama, kterou bychom se v jiném případě neodvážili ukázat nebo si ji možná dokonce přiznat – agresivitu, sobeckost, pomstychtivost, nenávist a další emoce, které vnímáme jako negativní.
Mě osobně pak nebaví role, které se blíží mému běžnému životu a způsobu, jak se obvykle projevuji. Nejsou totiž nijak obohacující. Zajímavým problémem je také hraní druhého pohlaví. Některé ženy se vyhýbají tomu přijmout mužskou roli, jiné si to naopak vyzkouší rády. K opačnému případu (muž hraje ženu) dochází téměř výhradně při komediálním či parodickém zaměření role.
Máš mezi dramatickými aktivitami nějakého favorita, něco, co tě nejvíce nadchlo, zasáhlo, ovlivnilo, pomohlo?
Říkali jsme tomu psychohry – aktivity, které nás dokázaly rozhodit. Patřily sem činnosti, které člověka dojaly, nebo dokonce rozplakaly, jiné zas odhalily charakter členů skupiny.
Vzpomínám na aktivitu, kde „přežití“ jednoho člověka bylo závislé na pomoci druhého člena skupiny. I když se jednalo o fiktivní realitu (život představovala hořící svíčka), ukázalo se, jak někteří členové primárně sledují vlastní „přežití“ (dojít až do cíle s hořící svíčkou), aniž by pomohli druhým, jiní se snažili pomáhat těm, ke kterým měli nejjednodušší přístup. Jeden ze členů skupiny se neustále vracel a „oživoval“ své kolegy, dokud celá skupina nebyla v „bezpečí“ v cíli. Teprve poté prošel cílem i on.
Za nejpůsobivější metodu obecně pak považuji improvizaci spojenou s hraním rolí. Když se podaří, může nás neskutečně obohatit o nové pohledy, přístupy, prožitky, zkušenosti, může nám umožnit chápání věcí v nových souvislostech, zažít si pocity jiného člověka.
Zapůsobila na mě například improvizace v rolích v delším časovém úseku (s přestávkami tři dny). Byl to poněkud schizofrenní stav, protože člověk pomalu ztrácel přehled o tom, jaký charakter má právě „hrát“, jestli roli, nebo sebe.
Co považuješ v této oblasti za největší výzvu nebo metu, co je podle tebe nejtěžší nebo nejcennější?
Opět se dostáváme k improvizaci. Bez přípravy a učení textů, jen na základě vžití do role a schopnosti se sehrát, může skupina vytvořit vynikající divadelní kus. Nedá se tomu však poručit, někdy se prostě daří, jindy ne. Myslím, že každá společná improvizace je pro skupinu tak trochu výzva.
A co bych považovala za nejcennější? Kdyby se nám prostřednictvím dramatických technik podařilo řešit konflikty mezi lidmi a problémy doléhající na nás v reálném životě.
Můžeme nějak tyto techniky využít k řešení problémů přímo v každodenním praktickém životě?
Ano. Improvizace nám umožňuje vyzkoušet si nanečisto prakticky jakoukoliv situaci a v jejím rámci najít i řešení. Existuje dokonce technika, tzv. divadlo fórum, které pracuje s krizovými životními situacemi a hledá jejich řešení, které je potom možné uplatnit v praktickém životě.
A jedna filozofická na závěr: Myslíš si, že celý svět hraje divadlo?
Jsem o tom přesvědčená. Role nejsou jen otázkou iluzorního, divadelního světa, my všichni dennodenně přijímáme hned několik sociálních rolí: roli rodiče, dítěte, studenta, přítele, partnera, zaměstnance, řidiče… Tolik se snažíme působit tak, jak vyžaduje role (jak od naší role očekává okolí), až někdy zapomínáme, kde se pod nánosem všech těch masek nachází naše skutečná tvář.
Děkuji za rozhovor.
Liliana, Zápisky z putování světem vnějším i vnitřním
