Alternativní aneb od šátků k plenkám a menstruačnímu kalíšku

Dlouho jsem přemýšlela nad tématem svého článku. Původně jsem si myslela, že to bude všechno jen o šátcích jakožto hlavnímu předmětu mého zájmu, ale dnešní článek v časopise, jenž hlásá že život začíná ve třiceti, mě nakopl vzít to tak nějak více zeširoka…

Jsem alternativní?

Wikipedie říká, že Alternativa (lat. z alter, jiný, druhý) znamená jinou možnost nebo druhou volbu. To mi připadá jako celkem přesná, stručná a jasná definice. V naší společnosti – alespoň té české, pokud mohu jako češka posoudit, to lidé tak jasně ale nevidí. Nebo možná ano, to záleží na úhlu pohledu.Většina si pod tímto slovem představí ženu v dlouhé batikované sukni a sepraném tričku s neoholeným podpažím, která za každou ruku vede pět dětí, většinu taky holčiček ve stejné seprané dlouhé sukni vlastní výroby. Jedno dítě nese v hadru na břiše. Žena se pravděpodobně angažuje v nějakém mateřském centru (jak jinak, s tolika haranty). Bydlí v domku a na zahradě si pěstuje biozeleninu a umývá se výhradně ekoprodukty…

Taky mi to dřív připadalo úsměvné. Nikdy jsem si nepřipadala “Alternativní”. Myslím, že do tohoto obrazu přímo nezapadám. A nebo ano?

Jsem poměrně aktivní, vždy jsem bývala, ale s dětmi o 100% více. Při mateřské pracuji. Vedu kurzy, podnikám, studuji, připravuji odpoledne pro děti předškolního věku.

A už je to tady. Mateřské centrum nevedu, ale přesto mě aktivity tohoto typu lákají. Je to dané tím, že se nám podařilo vytvořit báječnou skupinu maminek se stejně starými dětmi. Pravidelně se stýkáme, jezdíme spolu na dovolené a je to krásné a přínosné pro všechny strany. Já jsem ale jedna z vice se zapojujících, takže bych do kolonky ”mateřské centrum” zapadat mohla.

Podnikání na mateřské

Podnikání při mateřské se také dá brát jako alternativa. Běžné, pokud se tak vůbec dá něco nazvat, bývá, že když se ženě narodí dítě, zůstane s ním doma, věnuje se jemu a občas se buďto nehorázně nudí nebo naopak šílí z nedostatku času. V lepším případě navštěvuje mateřská centra, pískoviště a cvičení…Snaží se život přizpůsobit dítěti… Já si zvolila “jinou možnost nebo druhou volbu”. Jsem přesvědčená, že se děti musí přizpůsobit mému životnímu tempu. To neznamená, že se jim nevěnuji nebo že se mi život po nich naprosto nezměnil. Je to naopak, obrátil se naruby, jen jinak než bych čekala. Právě oni mi ukazují ty nové možnosti. Díky nim dělám to, co dělám, jen to celou dobu prostě dělají se mnou… Děti mám dvě, což je podle mě běžné i v “nealternativní skupině”. Nemám zatím potřebu jich mít 5 a nikdy jsem si to tak nepředstavovala, ale ani to nezavrhuji. Tím se dostávám k šátkům.

Pohybuji se ve společnosti, kde mají běžně tři a vice dětí. Jsou to lidé inteligentní, co mají naprosto srovanané pro a proti. Souvisí to s šátkováním, o tom jsem přesvědčena. Věděla jsem, že budu chtít své děti nosit, ale nevěděla jsem, jak moc silně mě toto rozhodnutí ovlivní. Původně jsem si myslela, že šátky nejsou pro mě, že mi bude stačit baby vak, že já nejsem typ “indiánská babička”.

Víte, jak to dopadá, když řeknete ”já nikdy!”? Vesmír Vám přesně to odmítnuté naservíruje na obrovském podnose přímo do cesty… A tak se to vlastně celé stalo. Řekla jsem “já nikdy” a nakonec přece jen zakoupila “hadr” za tři tisíce. Byla to jedna z nejlepších voleb mého života. Stačí první usnutí Vašeho dítěte na Vašich prsou a jste lapeni. Je to nenahraditelný a neopakovatelný pocit. Připišme ještě velký vliv hormonů a vyjde nám endorfinová smršť. Opojení a celoživotní nevyléčitelná závislost.

Tak spadám i do druhé kolonky “nosí děti na těle”..

Možná bych se tu měla zastavit, Vy, kdo mě znáte, si myslíte, že to udělám, ale spíš se k tomuto tématu vrátím – a nebo napíšu samostatný článek, ještě nevím…

Od šátků k plenkám

Od šátků je jen malinký, malinkatý krůček k látkovým plenkám. Nejsem úplně zarytý ekolog. Mám ráda přírodu, kytičky a to, že je svým chováním chráním. Nicméně látkovat jsem začla z úplně jiných důvodů. Především proto, že jsem tvor zvědavý. Chtěla jsem vědět, co na tom všichni mají. Navíc jsem hadrářka a plenky se mi líbily a tak jsem si opět řekla, proč to nezkusit a začala. Nejsem odpůrce kočárků a papírovek. Lukášek se v kočárku povozil. Byl prvorozený a já tenkrát kočár chtěla. Postupem času se na něj ale začalo prášit a Julinka už ho využila jen na odpolední spaní na balkoně. Papírovky taky neodsuzuji. Hlídacím babičkám jsem práci s praním přidělávat nechtěla a dovolené jsou pohodlnější s méně zavazadly, ale když, tak jsem sahala po kompostovatelných ekoplenkách.
Sama nesnesu hygienické vložky, mám z nich nepříjemný pocit a dobu, kdy nic jiného nebylo jsem protrpěla a tak své děti prostě nejsem schopná balit do umělohmotných šustivých navoněných šíleností. I když pak mají zadeček zaručeně v suchu třeba i celý den…

Kolonku “ta co nemá na plenky” tedy splňuji určitě (Pro nezasvěcené, nemyslím, že bych na nich ušetřila, cenu plenek jsem přestala pro jistotu velmi brzy počítat.).
Zašla jsem ještě dál. S Lukáškem jsem si myslela, že učit dítě na nočník před rokem a půl je nesmysl, nespojí si ještě příčinu a následek a tak to nemá absolutně výsledek. “Nikdy!“
Jaký rozruch působila moje druhorozená šestitýdenní Julinka, když naprosto s přehledem vyměšovala do skládací misky…

Menstruační kalíšek

Od látkovek k menstruačnímu kalíšku už byla přirozená cesta.
To je právě ta část, která mě v časopise tolik vytočila. Obklopují mě čím dál tím víc ženy, kterým tohle vše připadá naprosto normální. Vůbec si nepřipadáme skrze to alternativní. Připadáme si přirozené. Používáme selský rozum společně s touhou po nových informacích hledajíc cestu k dobrému životu pro nás a naše děti. Dobrý život společně s našimi dětmi.
Koupelny a komory se nám zaplňují ekoprodukty proto, že jsou skvělé, dostupné i když ne úplně levné. Dělají nám dobře na těle i duši a obrovským bonusem pro nás je, že dělají dobře i planetě, na které žijeme. Zachranujeme náš svět a drobnými střípky se snažíme napravit škody, které jsme si způsobili sami.
Je to paradox.
Bavíme se spolu o domácích porodech kojíc své dítě na lavičce v parku. Připravujeme petice a demonstrace za prosazení vlastní možnosti volby…
Léčíme sebe i své nejbližší homeopatií a bylinkami, ale přesto se dokážeme hluboce sklonit před alopatií ne proto, že by jsme neměli dostatečnou víru ve své rozhodnutí, ale proto že už jsme si ve společnosti zavařili natolik, že občas prostě jiná možnost není.
Ha a tady je ten úhel pohledu. Pro nás je v tuhle chvíli alternativní klasická medicína – je to “jiná možnost nebo druhá volba”.

Mám ráda dlouhé sukně, i když dávám přednost jednobarevným. Připadám si v nich jako žena. A právě tou se cítím být.
Podpaží si holím a bez antipearspirantu bych nepřežila.
Když mě zítra potkáte s mou sestrou bavit se v klubu v džínách a triku, asi mě nezařadíte do kolonky ”alternativní”.

Jenže já alternativní jsem a jsem za to ráda. Nemusím se hledat, nemusím to hlásat, já to žiju.  Alternativní není sprosté slovo, ač to někdy tak zní. Je to jen druhá možnost, jiná volba…

Rehana