Dítě jako velký učitel

child-659283_1280

Možná se to někomu zdá až moc přehnané, protože dítě nám přeci nemůže být učitelem.

Je to opravdu tak?

Dnes najdete spoustu knih, které vedou k osobnímu rozvoji. Je mnoho lektorů, koučů, terapeutů a poradců, kteří vám s osobním rozvojem pomohou. Je to dobře, protože se konečně věci hýbou a my na sobě pracujeme. Myslíme si, jak jsme daleko, ale pak přijde ona nová etapa (nebo již v ní jsme) našeho života, kterou je rodičovství.
Jak tohle zvládnout? Názorů je mnoho, ale který je ten správný? Přeci chceme, aby naše dítě bylo sebevědomé, úspěšné a se srdcem plným lásky.

A tady to začíná

Zkusme si připustit, že naše dítě je naším učitelem. Když se narodí miminko, tak je jako nepopsaný list. Je čistý (v tuto chvíli se odpoutáme od energií a programů, které si přinášíme na tento svět).

V okamžiku, kdy tedy přijde na svět, tak se na ten papír začíná zapisovat vše, co jej jednou bude ovlivňovat. Protože je s námi (matkou) velmi silně spojeno, tak svým chováním ukazuje, jak jsme na tom my. Je to takový malý barometr. Jsme ve špatné náladě, tak je miminko plačtivé, jsme v dobré náladě a šťastné, tak i miminko je šťastné. Pokud se naučíme rozpoznávat, co naše dítě chce, tak máme z velké části vyhráno.

Setkávám se s názory typu: miminko se musí nechat vybrečet, pozor ať ho nerozmazlíš atd. Bohužel je mnoho rodičů, kteří se těmito hesly řídí, protože si myslí, že přehnaná péče dítěti nesvědčí. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že naše miminko bylo velmi spokojené a šťastné, protože jsme mu zajistili veškerý servis, který na začátku svého života potřebovalo. Užívali jsme si ho s ním.

Batole

Z miminka se stává batole, které už začíná mít svojí hlavu, ale stále se na jeho arch papíru zapisuje. Stále je napojeno nejvíce na svou matku, ale už se učí i od ostatních nejbližších. Pokud naše dítě zlobí, je agresivní, vzdorující nebo plačtivé, tak je zřejmé, že se mu něco nelíbí a je nespokojené. Spousta lidí si myslí, že děti jsou agresoři a prostě zlobí, protože nás chtějí vytočit. To je ale velký omyl a nesmysl. Proč by to děti dělaly?

Pojďme se podívat na to, jak většinou probíhá den dítěte.

Dítě chce jít na písek, ale místo toho musí s maminkou do města – první neuspokojení jeho potřeb. Chce si hrát s maminkou, ale místo toho musí jít spinkat, aby maminka mohla něco udělat – další neuspokojení jeho potřeb. V nákupním centru chce jít jinam, než chceme my, ale bohužel nemůže. A takhle bychom mohli pokračovat donekonečna.

baby-623417_1280

Jiný úhel pohledu

Pokud se na to ale podíváme z jiného úhlu pohledu, tak naše dítě nám projevuje velkou nespokojenost a laskavost. Jak by se nám líbilo, kdyby nám pořád někdo zakazoval dělat to, co chceme a museli jsme stále na něco čekat? Nebo dělat pouze úkoly zadané někým jiným (manžel, šéf, rodiče) a ještě pod neustálou kontrolou, zda to dělám dobře či špatně? Dnes si vzpomínám, jak mi rodiče říkali, ať nedělám to či ono, protože to není dobré, a přesto jsem si to musela vyzkoušet. Nenechala jsem se „okrást“ o svoji zkušenost, protože ta je víc, než doporučení.

Jakmile neuspokojujeme dětské potřeby, jak se má správně vyvíjet a jak má cítit, že ho skutečně milujeme tou čistou, bezpodmínečnou láskou? Velmi často na dítě máme přehnané nároky a porovnáme ho s ostatními dětmi. Ale jak to vlastně doopravdy je? Jsou to nároky na naše dítě nebo na nás samé? Chceme se my líbit ostatním? Nebo máme strach, co si o nás pomyslí? Umíme uspokojit svoje vlastní potřeby?

Pokud, díky našemu dítěti, objevíme, kde je v nás „zakopaný pes“, tak se můžeme posunout dál v našem osobním rozvoji a zároveň budeme mít i nadmíru spokojené dítě.

Dítě se umí samo rozhodnout, co je pro něj dobré a co ne. Je zvídavé, chce poznávat nové věci, ale zároveň chce mít jistotu, že tady jste pro něho, když vás potřebuje a má ve vás silnou oporu. Chce být milováno bez podmínek. A díky němu se toto vše můžeme naučit a využít to i v běžném životě.

Někdy je strach v nás silnější než naše srdce, které nám říká, co je správné a co je špatné. Občas zapomínáme na dítě v nás, protože přeci už v dětství nám říkali, že se musíme chovat dospěle a zodpovědně. Tak se pojďme od dětí naučit zpátky tu krásnou bezstarostnost, důvěru, zvídavost a hravost. Pak náš život bude jednodušší a krásnější.

Klára Mencl

Osobní blog

Vody zivota Autor: Vody života

2.12.2013 | Kategorie: Rodičovství | Napsal: | Komentářů: 0
Štítky: , , , ,

Napsat komentář