Vztah matka – dcera aneb nemusí se všechno nutně opakovat!

Vše začalo mým rozhodnutím napsat článek o rodinných vztazích. Musím přiznat, že i když jsem měla dost konkrétní představu o tématu a také o tom, kam by se linie měla ubírat, článek se klikatil, odbíhal od tématu a zase se vracel, vůbec nevznikal lehce – prostě vztahy uvnitř rodinného kruhu jsou všechno, jen ne jednoduché a jednoznačné.

Jsem starší ze dvou sester, věkový rozdíl mezi námi je 6 let. Většinu dětství jsme prožily jen s mámou, rodiče se rozvedli, když jsem byla ještě na základní škole. Doteď mám v živé paměti období přeměny mojí osoby – jedináčka na staršího sourozence. Najednou jsem musela být ta velká, ta rozumná… A což teprve po rozvodu rodičů, kdy jsem musela prakticky dospět. Chtěla jsem mamince udělat radost, a tak jsem tedy byla velká, rozumná a vlastně i bezproblémová. Sestra byla vždycky víc živel, ale vždyť byla malá, potřebovala pomoc.

Máma nikdy moc nechválila, dobré výsledky byly samo sebou, automatické, ale sebemenší zaškobrtnutí bylo trestáno. Ne fyzickými tresty, ale spíš takovým plíživým, manipulativním, ublíženým způsobem, což bylo ve výsledku ještě horší, než kdybychom držely pár pohlavků. Chtěla nás mít obě pod kontrolou, neustále a pořád. Už jsme dávno byly obě plnoleté, ale stejně jsme hlásily, kam jdeme, co budeme dělat, a kdy se vrátíme. Proces osamostatňování prakticky trvá i v současnosti, i když už obě máme vlastní děti. A vidím, jak moji devítiletou dcerku babička zkouší posunovat ve stejných kolejích, jako tomu bylo u mě – je nejstarší z vnoučat, tak ji automaticky považuje za velkou a rozumnou.

Snažím se ji toho uchránit, té předčasné vyspělosti a rozumnosti, aby nepřicházela o bezstarostnost dětství. Bohužel tím vznikají mezi mnou a mámou čím dál větší třecí plochy a máma se to snaží řešit po svém – tedy manipulací a sliby, kam vezme děti na výlet, co spolu podniknou a co jim koupí. Jsem v situaci, kdy musím dost často dětem vysvětlovat, že babička to myslela jinak, než to vypadalo. Děti už tak nějak vědí, že babička ve finále splní jen velmi malé množství toho, co si pro ně vymyslí, vždycky se nakonec najde důvod, proč slib zmodifikovat.

Vím, že není zlá, vím, že její chování má svou příčinu v životních zkušenostech, kterými si prošla, ale ona je má hluboko v sobě a nechce o nich s nikým mluvit. Navenek vystupuje jako někdo jiný a snaží se posouvat své okolí k obrazu svému. Vztah matka – dcera je v mém případě i v případě mojí sestry lehce komplikovaný a já jen doufám, že se to časem upraví. A taky že moje dcera jednou nebude v podobné situaci ve vztahu se mnou.

Často se setkávám s názorem, že je normální, že se zažité rodinné stereotypy opakují, předávají se z generace na generaci. Ale pokud si uvědomujeme chyby, kterých se (i když třeba v dobré víře a nevědomky) dopouštějí naši rodiče, je jen na nás, jestli je budeme opakovat i na našich dětech. Není nezbytně nutné přenášet na své děti naše problémy a trápení, kterými jsme procházeli nebo ještě procházíme ve vztahu k vlastním rodičům.

Mish