Vytvořené odpovědi
-
Odpovědi
-
Poznej svého anděla – od Benjamina Kleina? O téhle knížce jsem slyšel z vyprávění. A taky to byla pozitivní kritika. Někteří lidé, kteří se v oblasti vzdělávání a péče o lidi s handicapem pohybují, často říkají, že ne my je, ale oni nás (takzvaně „normální“) často učí 😀 Mě se velmi líbila knížka Via lucis od Helen Kellerové. V necelých dvou letech přišla o sluch i o zrak. Díky několika lidem nakonec dokázala vystudovat střední školu a potom i Harvard. Psala knihy, básně, založila Nadaci pro nevidomé, potkávala se s nejzajímavějšími lidmi své doby. Úžasná osobnost.
Teď jsem připojil omylem svoji reakci k Vašemu komentáři. Tak ještě jednou Evo….Děkuji za komentář :-). Podobné knížky se teď vydávají a kvalita je hodně různá. Od “telenovel” až po dobře napsané a “rezonující” knížky. Je moc fajn, že se tady můžeme inspirovat a vzájemně si doporučovat právě ty dobré knížky na různá důležitá a zajímavá témata. Hezký zbytek dne.
Jan Zimmer napsal(a)]:
Hezký večer Evo. A jaké dojmy zanechala Kurandera? Stojí podle Vás za přečtení?Dobrý den, pro mě Kurandera určitě důležitá k přečtení byla. Kniha je psaná, jako příběh o přání ženy, být s mužem kterého miluje(závislá). Ukazuje její cestu, její práci na sobě a postupné uvolňování se z pout závislosti. Vyhledá léčitele, kteří jí vedou duševní prací, rozvíjejí její intuici, vnímání a hlavně její hodnotu. Nakonec je to žena, která na ničem a nikom nelpí, má zdravé sebevědomí a vnitřní sílu. Díky tomu, muž , který jí předtím odmítal a zrcadlil jí její lásku k sobě samé, ji začne milovat a nakonec jsou spolu,ale oba jsou svobodní ve všem co dělají. Je to spíše kniha pro ženy. Ale určitě i mužům stojí za přečtení. Možná to vypadá z toho co jsem napsala, jako pěkná brazilská telenovela ) ale opravdu to tak není.
Děkuji za komentář. Podobné knížky se teď vydávají a kvalita je hodně různá. Od „telenovel“ až po dobře napsané a „rezonující“ knížky. Je moc fajn, že se tady můžeme inspirovat a vzájemně si doporučovat právě ty dobré knížky na různá důležitá a zajímavá témata. :-)Hezký zbytek dne.This reply was modified před 8 hours, 27 minutes by Eva Zemanová.
Jan Zimmer wrote:
To se nedivím, že si děti nestěžovaly. Jsou zvyklé na dobré pohádky a mají pravidelný přísun. Já bych si taky nestěžoval A vymýšlíte si ve vaší pohádkové skupince i vlastní pohádky?Na to já nějak nemám, ale syn sype z rukávu pohádky na papír už několik let Takže ano!
Na papír..takže by mohla vzniknout nová knížka. Nechystáte vydání?
zatím ne ale uvidíme..
😀 Jasně – není kam spěchat.
Lído, tak na pohádky Betty McDonaldové se musím podívat, tu já mám moc ráda. A se staročeskými pohádkami také ještě čekám, máme jich po mně spoustu a v krásných starých vazbách, ale děti zatím mají po přečtení takových pohádek noční strachy. Co jsi četla dětem, když byly menší?
Jinak u nás umí vymýšlet pohádky manžel, děti to milují, vymyslí pohádku pomalu na jakékoli téma. Já takovou fantazii nemám. I když posledně jsem vlastně vyprávěla dětem pohádku o princezně, která doma nemusela nic dělat a jiné holčičce, která musela doma pomáhat, aby se o sebe v životě uměla postarat. Nakonec se ta holčička stala královnou celé země, protože princeznu nikdo vládnout nenaučil… Byly doma nějaké protesty s pomáháním a učením se.:-DLauro a jak byla pohádka o princezně a přičinlivé holčičce přijata? Vypadá to na dobrou pohádku…;-)
Honzo, já myslím, že tam Cody mluví o rozdílu pohádek “z vědomí” a pohádek “z nevědomí”, tedy toho, co je v kolektivním nevědomí. To je ten rozdíl mezi Anedersenem, který pohádky vytvářel, a Němcovou, která “jen” přepisovala to, co jí vyprávěli. Což nic nemění na tom, že jako malá jsem měla nejraději Sněhovou královnu (a dodnes se chovám jako Gerda ) Na umělých pohádkách není jistě nic špatně, jen někdy postrádají ty “správné principy”, jako pohádky pana Viewegha.
Mayarani, z vědomí a z nevědomí? Nevím, jestli to Cody myslel takhle, ale tuším, jak to myslíte vy 🙂 . Nicméně Božena Němcová udělala něco nesmírného, posbírala pohádky s dávnými kořeny, jak píšete- to, co jí lidé vyprávěli. K. J.Erben, ten byl dokonce tak pilný, že psal od každé několik verzí- všechno, co slyšel 🙂 . Tyhle pohádky kdysi taky někdo vymyslel. Dávní „skladatelé“ uložili do pohádek živé obrazy, ze kterých člověk může čerpat přímo pravou potravu pro duši. Živé obrazy vyživují postupně celou bytost a v dospělosti z nich lidé dávných národů dokázali vědomě čerpat. Můžeme to dokázat i my. Andersena mám rád, jeho obrazy jsou živé, ale už jsou to novější příběhy. Často zpodobňují třeba falešné představy a hodnoty v našem životě. Proto jsou často pro malé děti smutné a temné. Třeba Děvčátko se sirkami. Světlo zápalky ukazuje na pouhé snění, které nestačí k zahřátí – nestačí k životu. Z nových pohádek máme půvabné večerníčky o živlových bytostech – Rákosníček, Křemílek a Vochomůrka, to jsou výborné pohádky. Pokud ovšem jsou to příběhy typu „Jak šla Lokomotiva na vandr“ a ještě horší věci, to je o ničem – jak některé jídlo z nadnárodních řetězců – absolutně bez výživy, spíš z něho má člověk potíže. Což za špatné považuju – je to jak moderní telenovely – prázdné a pasívní zabíjení času.
A co Sněhová královna? Znám děti, které z téhle pohádky měly divoké sny. V kolika letech jste ji četla? Tam je hodně silný děj, protože i téma ledového střepu na srdci jde hodně do hlubin. Nebýt Gerdy, nebyl by dobrý konec…ukazuje na důležitou sílu v nás..:-)Mám rád vlastně vše, skvělou hudbu, dobré divadlo, skvělé filmy i dobré knihy. Sám hraju na kytaru a tančím. Jen mám pocit, že pro většinu lidí je umění jaksi zbytné. Což je škoda.
Dobré divadlo a tanec. Tanec je umění, kde se kreativně zapojí úplně všechny smysly, celý člověk. Nějaké dobré taneční divadlo…. Docela mne tahle myšlenka s blížící se jednou hodinou probudila.:-) A se zbytným uměním..Naskočil mi Jan Werich: „Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“ Je to velká škoda, pro každého, kdo se umění vyhýbá…
Jan Zimmer napsal(a)]:
Tak přece si něco od dcery mé kamarádky něco pamatuju přesně – jméno hlavní hrdinky A znovu se vám knížka líbila? Tak to nebude jen tak. Mně se po letech líbili snad jen Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona. Stavěl jsem si podle téhle knížky i teepee, od základů, až po slamníky. Jinak různé nástroje, zbraně a hodnostní pera jsem zkoušel tvořit pořád. Jinak nemůžu říct, že bych měl nějakou knížku oblíbenější, než jiné…ale když počkám, která mi vpluje do paměti, tak něco od D.S. Merežkovského. Ať už je to Julián odpadlík nebo Leonardo da Vinci. Jen budou hůř k sehnání- měl jsem štěstí v antikvariátu. A samozřejmě Bulgakov – Mistr a Markétka. Ale to už bych se zas rozepisoval do románů…:-D Tak ty iracionální příště, je jich taky pár.This reply was modified před 3 days, 10 hours by Jan Zimmer.
This reply was modified před 3 days, 10 hours by Jan Zimmer.
Tak to smekám, máte hodně dobrou paměť, pamatovat si takové jméno od dcery kamarádky, moje paměť má nožičky ) Ale tápala jsem v paměti … mám stále všechny knihy zabalené v krabicích už několik let, jak putuji z místa na místo ((, brzy už bude knihovna Mám ještě jednu knížku, která se mi moc líbila. Mám ráda životní příběhy a lidská dramata a nádherná je Sophiina volba W. Styrona. Lidé ji spíše znají z filmu s Meryl Streepovou, skvělá Meryl za roli dostala i Oskara, ale mně se více líbila knížka ) Lidé by měli možná více číst i takové knihy, nahlédnout do lidské duše, protože lidé často soudí a přitom o druhých nic nevědí, mnoha lidem chybí tolerance a pokora, a taky umění, jak se říká “zamést si před vlastním prahem”, a tohle je opravdu hodně silný příběh.
Sophiina volba je opravdu silný příběh. Pocit z něho si vybavím okamžitě. Knížku už jsem četl před časem, takže mě nejvíc vyvstává v paměti Meryl Streepová, která tuhle roli dala úžasně.:-)
Ještě než vypnu počítač, mám jeden typ na knížku za hranicí materialistických horizontů. Marco Pogačnik – Elementární bytosti :-)Pěkný zbytek víkendu všem.
Člověk je bytost tvůrčí. Každé, i nepatrné vlastní dílo nás může naplnit štěstím. C. G. Jung říkal, že: „ruka často vyřeší záhady, nad kterými si mozek marně lámal hlavu“. Necháváte někdy „ruce“ nalézt odpověď na otázku, řešení nějakého problému nebo jen tak relaxujete, ať už skrze modelování, malování, tanec, fotografování, vyšívání nebo cokoliv jiného? Co vás „nabíjí“ a naplňuje z uměleckých sfér?
Já myslím, že zdravá dávka zdrženlivosti není na škodu. Mám několik známých, kteří se šli učit astrologii, protože chtěli dokázat, že nefunguje. Někteří se potom stali dobrými astrology 🙂 Oni tyhle věci se dělají těžko bez nohou na zemi. Tedy těžko se dělají dobře. Astrolog, aby byl dobrý musí mít i všeobecný přehled a sám si osvojit nějaké poznání. Nikdo nemůže druhému ukázat cestu tam, kde to vůbec nezná. Co se mi na astrologii moc líbí je, že vždycky se dá vypátrat cesta, jak se dostat i z těžkých situací. Dá se najít drakokam ukrytý v těžkém kameni osudu, doplnit naše mozaika poznání. Můžeme si popovídat s „bohy“ ukrytými v našem nevědomí a objevit skryté možnosti. Taky se mi často stává, že lidi jsou rádi, že jsem jim potvrdil myšlenky o sobě samých, které se ostýchali s kýmkoliv konzultovat, protože mysleli, že by je okolí považovalo podivíny. Dobrý astrolog může člověku ukázat mnohé dispozice, objasnit mnohé okolnosti a navrhnout různá řešení. Důležité ale je, že MY rozhodujeme o tom, kterou cestou se vydáme ve svém životě. Ať už přijmeme rady zvenčí nebo půjdeme sami za sebe, je to naše cesta a to bychom měli mít ve vědomí.
Jan Zimmer wrote:
To se nedivím, že si děti nestěžovaly. Jsou zvyklé na dobré pohádky a mají pravidelný přísun. Já bych si taky nestěžoval A vymýšlíte si ve vaší pohádkové skupince i vlastní pohádky?Na to já nějak nemám, ale syn sype z rukávu pohádky na papír už několik let Takže ano!
Na papír..takže by mohla vzniknout nová knížka. Nechystáte vydání? 🙂
To se nedivím, že si děti nestěžovaly. Jsou zvyklé na dobré pohádky a mají pravidelný přísun. Já bych si taky nestěžoval 😀 A vymýšlíte si ve vaší pohádkové skupince i vlastní pohádky? 🙂
A ještě jedna podotázka: Posunulo někoho setkání s astrologem nějak zajímavě či dokonce výrazně osobnostně?
Tak přece si něco od dcery mé kamarádky něco pamatuju přesně – jméno hlavní hrdinky :-)A znovu se vám knížka líbila? Tak to nebude jen tak. Mně se po letech líbili snad jen Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona. Stavěl jsem si podle téhle knížky i teepee, od základů, až po slamníky. Jinak různé nástroje, zbraně a hodnostní pera jsem zkoušel tvořit pořád. Jinak nemůžu říct, že bych měl nějakou knížku oblíbenější, než jiné…ale když počkám, která mi vpluje do paměti, tak něco od D.S. Merežkovského. Ať už je to Julián odpadlík nebo Leonardo da Vinci. Jen budou hůř k sehnání- měl jsem štěstí v antikvariátu. A samozřejmě Bulgakov – Mistr a Markétka. Ale to už bych se zas rozepisoval do románů…:-D Tak ty iracionální příště, je jich taky pár.
Michelle, tuhle knihu jsem měla taky moc ráda, ale už ji dávno nemám a nepamatuji si ji, jen se mi teď vybavil ten pocit… děkuju
A má kniha … nedávno to byla Pozitivní magie od Marion Weinstein, bylo jich víc, vždycky přišla ve správnou dobu nějaká správná kniha, třeba od Boženy Němcové Babička, když jsem byla malá; od I.B. Singera Stará láska; Saturnin pana Jirotky, J.G.Ballardova Bouračka; Psychologické eseje pana Matějčka; … každá z nich mi přinesla něco nového, každá otevřela část mé mysli/duše, která byla do té doby zavřená.Babičku jsem četl asi pět let na pokračování 🙂 A Saturnin je moje láska, ale je to snad jediná knížka, která se mi líbila snad ještě víc zfilmovaná. Ta skvělá parta herců ji rozehrála neuvěřitelně.
Nevím, jestli tahle kniha ovlivnila celý můj život, ale asi ano, protože když mi bylo 13 znala jsem ji zpaměti. Je spousta báječných knížek slavných jmen, slavných autorů … ale mi se prostě líbí “obyčejná” Anna ze Zeleného domu Teď jsem si ji po mnoha letech přečetla, abych se rozpomněla a zjistila jsem, že všechny poučky o tom, jak má člověk žít jsou i tady – užít si každičký den, užívat si a všímat si krásy dookola, všímat si lidí kolem, mít sny a umět si je plnit, a že ne vše, o co za každou cenu usilujeme, je to správné v životě ) Možná jsem naivní snílek a malá holka, ale tuhle knížku mám fakt ráda ….
Znám někoho, kdo má tuhle knížku taky rád, takže vím, že ji napsala Anna Shirleyová a knížka je skvělá. Jestli je o snech a jejich plnění, tak musí být úžasná- díky za tip 🙂
Mohu i lehce iracionálně?:-) Kniha Thothova. Nejlepúší příručka pro praxi s tarotem:-)
Mistr Therion – a přes které knížky o tarotu jsi se dostal až ke knize Thothově? Je v seznamu ještě nějaká zajímavá?
Jan Zimmer wrote:
V dnešní době často na děti působí vliv umělých, někdy i zvrácených pohádek, filmů a her.A co je na umělých pohádkách špatně? Honzo možná zapomínáš, že každá pohádka začínala jako “umělá”. A co je to zvrácená pohádka, kdo to určuje co je v pořádku a co ne? Osobně nevidím rozdíl mezi pohádkou typu Matrix a pohádkou typu Sedmero krkavců (Sedmero krkavců je mnohem drsnější a krvavější).
Možná stačí vysvětlit si, co kdo vidíme za určitými pojmy. Pavle, určitě poznáš dobrou pohádku od špatné. Že je něco umělé, tím myslím, že je bez života, bez přirozeného napojení na hlubiny věků, archetypů a kořenů lidské bytosti vůbec. Kdo umí, vymyslí klidně pohádku dítěti před usnutím a může být hodně dobrá, není to o stáří pohádky. Z tohohle pohledu staří bardi nezačínali umělými pohádkami, byli naprosto napojeni na „zdroj“. Naopak, ty dávné příběhy jsou tak živé, že nás stále posilují a děti pomáhají vychovávat a duševně vyživovat dodnes. Zvrácená pohádka jde proti přirozeným duševním principům dítěte. Tady je hranice, jestli je něco dobré nebo špatné. A Matrix je prima, jen osmileté děti ho asi moc pobírat nebudou, tipnul bych, že radši ty Krkavce 🙂
Jan Zimmer wrote:
To první souvětí o dětství se čte krásně Michelle. Pokud jste pohádky jako dítě vnímala takhle, je to přesně tak, jak to v nejlepším slova smyslu má být a prarodiče odvedli skvělou “práci” . V dnešní době často na děti působí vliv umělých, někdy i zvrácených pohádek, filmů a her. Při své praxi na základní škole jsem to mohl pozorovat každý den. Bylo ale úžasné, jak na prvním stupňi děti rychle přešly od robotů ke klasickým pohádkovým motivům, které právě pocházejí od dávných bardů. Najednou vydržely bez hnutí poslouchat dlouhou pohádku a úplně zapomněly, že vlastně nevydrží sedět na jednom místě. Rozlišování věcí, jak píšete, je moc důležitá věc. A je důležité, aby děti dostávaly zdravé a silné podněty adekvátní věku. Někteří rodiče se bojí s vyprávěním začít, aby něco nezkazili (raději by pouštěli pohádky na cédéčkách a v televizi). Ale stačí mít srdce otevřené a opravdu začít- dítě už je samo povede…Pohádky naživo, spojené s blízkostí a společně prožitým časem, jsou nenahraditelné a nezapomenutelné…Myslím, že na pohádkách je stejně nejlepší ten strávený čas – můj syn ani nechtěl, abych mu četla, prostě se u toho nudil, tak jsme si vytvářeli příběhy podle obrázů v knížkách a hrozně se u toho vyblbli )
Vy si tvoříte vlastní příběhy? A že vznikly některé oblíbené, které jste vyprávěli často a nasmějete se u nich ještě teď, když si na ně vzpomenete? 😀
Původu pohádek se nepřímo dotkl můj přítel Tomáš Hokeš v knize Malý Bůh. Je z dob Keltů a dává to smysl … i když stejně dál věřím na draky a skřítky:wink: Synovi vždycky říkám, že jsem žádného neviděla, ale to neznamená, že nejsou
Draci a skřítci. S malým synovcem píšeme scénáře k divadlu a občas hledáme skřítky. Baví ho to moc, je velká legrace je malovat a pátrat, jak se jmenujou a co dělají 🙂
Pohádky tisíce a jedné noci? Nádhera, dlouho jsem neslyšel, že by si je někdo pravidelně četl, ty jsou taky úžasné. Betty McDonaldová, to je vtipné čtení, děti to určitě baví a maminku asi ještě víc, že? :-)Takovéhle střídání ještě se staročeskými pohádkami, to je moc hezké. A ta slovenština v pohádce- je zajímavé, ale vysvětlitelné, že čeština Karla IV. se nápadně podobá moderní slovenštině. Jak je stará ta knížka od Boženy Němcové? A vnímat význam slov v téhle době. Jedno z centrálních témat, které bychom měli zvládnout. Když se člověk podívá na televizní zprávy nebo si pustí rádio, je to skoro parodie.
Tak co se týče pohádek, u nás čteme teď fakt klasiku – přečetli jsme celou Boženu Němcovou a teď čteme Pohádky tisíce a jedné noci.
Na B. Němcovou jsem trochu čekala, než jsem jí vypustila, třeba pohádka o nezbedných kůzlátkách je podle mě trochu drsná, takže jsem s ní vystrčila růžky až teď (děti 10 a 7 let).
Ale třeba docela vtipný jsou “výchovné pohádky” od Betty McDonaldové Paní Láryfáry. Jednak mám pro Betty McDonaldovou osobní slabost a druhak její příběhy jsou docela vtipně poučné (ale dlouhé na čtení). Třeba co se stane, když děti nechtějí chodit spát večer a místo spaní celou noc jsou vzhůru, nebo jak vyléčit nemoci jako je nimravka, mlaskavka, žalobajda
Takže u nás střídáme, snažíme se teď ve věku, kdy se mi zdá, že už na to děti mají, vrátit k těm staročeským pohádkám. Miluji starou češtinu, v Boženě Němcové máme dokonce v přímé řeči slovenštinu.. a myslím, že je v pořádku, že pomocí starých a “ověřených” příběhů mají děti možnost zažít to dobrodružství, napětí a úlevu z dobrého konce. Ale já tam cítím i skvělou věc a to je květnatost toho jazyka. Spousta lidí dneska vůbec nezná význam slov, které se dnes už běžně nepoužívají. A to je přeci trochu škoda ne?To první souvětí o dětství se čte krásně Michelle. Pokud jste pohádky jako dítě vnímala takhle, je to přesně tak, jak to v nejlepším slova smyslu má být a prarodiče odvedli skvělou „práci“ :-). V dnešní době často na děti působí vliv umělých, někdy i zvrácených pohádek, filmů a her. Při své praxi na základní škole jsem to mohl pozorovat každý den. Bylo ale úžasné, jak na prvním stupňi děti rychle přešly od robotů ke klasickým pohádkovým motivům, které právě pocházejí od dávných bardů. Najednou vydržely bez hnutí poslouchat dlouhou pohádku a úplně zapomněly, že vlastně nevydrží sedět na jednom místě. Rozlišování věcí, jak píšete, je moc důležitá věc. A je důležité, aby děti dostávaly zdravé a silné podněty adekvátní věku. Někteří rodiče se bojí s vyprávěním začít, aby něco nezkazili (raději by pouštěli pohádky na cédéčkách a v televizi). Ale stačí mít srdce otevřené a opravdu začít- dítě už je samo povede…Pohádky naživo, spojené s blízkostí a společně prožitým časem, jsou nenahraditelné a nezapomenutelné…
Některé starostlivé maminky se mě ptají:“Nevzbuzují pohádky v dětech strach a úzkost?“ Odpověď zní- ano i ne.;-) Záleží, jak je vyprávíme. Je pravda, že pohádky vzbuzují strach a můžou mít za následek duševní otřesy, když příliš zdůrazňujeme řádění temných sil. Pak už pohádku těžko prosvětlujeme a problém zůstává nevyřešený. Třeba čarodějnice spálená v peci a jiné „krutosti“…Při vyprávění nesmíme líčit tyhle obrazy moc naturalisticky. Jsou to podoby zla, bytosti a masky temnot, které jsou takto přemáhány. Při interpretaci obraz musí zůstat obrazem. Pak dojem ze zničení není pro dítě šokující, ale naopak uklidňující a může posilovat morální základy charakteru. Při vyprávění pohádek máme k dítěti odpovědnost – brána mladé duše je široce rozevřená…
A mě se objevily poslední dvě reakce až po odeslání příspěvku 🙂 Tak tedy rozbor pohádky o lovci a laňce už nechám dalším přispěvovatelům 😉
To ano a někdy jsou to příběhy hodně dávných předků. Jestliže chceme najít kořeny pohádek, pak se musíme vrátit hluboko do předkřesťanské éry. Tam, kde se dějiny lidstva začínají vynořovat z temnoty věků. Z ní se vynořují bardi, kteří procházeli krajem, vyprávěli a zpívali lidem příběhy. Své vlastní pohádky a vypravěče měl každý kulturní národ. Nacházíme v nich světové dějiny těch nejstarších časů a kultur. Pohádky jsou dědictvím našich prapředků a jejich víry, že duševně duchovní prožitky se mohou sdělovat pomocí obrazů. Zanechali nám obrovské poklady, kterých si často nevážíme nebo o nich vůbec nevíme. V mýtech a pohádkách nachází děti pravou potravu, mohou do sebe sát pravdivé životní obrazy, ze kterých i dnešní člověk může vědomě čerpat. To, na co jsme zapoměli, si musíme znovu vzpomenout. Dokonce i na to, že se dětem vypravují pohádky.
Z hlediska duševních hodnot možná nestojí, přesto se na ní podívám :-). Zajímá mě, jaké principy k té knížce žijí a jak si pan spisovatel představuje „Pohádku pro unavené rodiče“… Drsné pohádky chvilku být mohou, ale nikdy ne bez vtipu a nikdy ne přes míru. Na výchovné problémy jsou myslím dobré pohádky skvělé. Jen je třeba dát pozor na to, komu je povídáme a najít vhodnou formu. Jsou děti senzibilnější více a některé méně. Pohádkami můžeme ty jemné posílit a naopak, ty méně citlivé vnitřně naladit na jemnější „vlny“. Naši prarodiče, někdy i rodiče, často umějí složit pohádku přesně na míru a ještě ji i odvyprávět způsobem, jaký je pro dítě nejpříznivější. Není divu, že takové chvilky člověk nezapomíná celý život.
