O sebeúctě a porcelánové míse po babičce

Sebeúcta a sebedůvěra.

Autor adwriter

Sebeúcta. Zvláštní slovo. Víte, jak se sebeúcta liší od sebedůvěry? Na seminářích kurzu Respektovat a být respektován se rozdíl mezi těmito dvěma slovy definuje tak, že sebeúcta je naše vnitřní naladění a sebedůvěra je to, co prezentujeme navenek. Sebedůvěra bez sebeúcty je jen nabubřelým obalem vnitřního prázdna. Na špatných základech vybudovaná rádoby pevná stavba, kterou porazí jakýkoli silnější poryv větru. A sebeúcta? To je pocit vnitřního domova v sobě samém. Vědomí, že jsem cenný člověk. Mám svou hodnotu a měřítkem toho, co si mohu dovolit ke svému okolí, je mé zdravé svědomí. Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka… A své svobody si vážím a nedám ji.

Myslím, že sebeúcta je to nejcennější, co můžeme svým dětem dát do vínku. Ale jak na to? A můžeme předávat něco, co možná ani nemáme? Je zdravá sebeúcta základním vybavením mojí osobnosti? Troufám si tvrdit, že většina z nás, dnešních rodičů, byla vychována v atmosféře příkazů, strachu z potrestání, kdy být součástí davu bylo to, co bylo správné. Vyčnívání z tupého stáda se nenosilo. Jakmile jsme se lišili, byli jsme vedeni k opětovnému zařazení…
Dluho mi trvalo, než jsem se osvobodila od dogmat výchovy, kterou jsem prošla. Kdy jsem si dovolila být sama sebou a dělat věci, které se ve většinové populaci až tak moc nenosí. Třeba – přestat se pořád jenom bát a ze strachu z neúspěchu nic nedělat. Začít v životě dělat to, co mne baví. Vlastně ani nemohu říct, že pracuji. Bavím se :-).
Mým posláním je předávat sebeúctu další generaci. Znám jediný způsob, jak to udělat, a to je práce s rodiči. Je mnoho kurzů připravujících k porodu, ale málo takových, které se zaměřují na to, že porodem to nekončí!!! Na konci porodu nám zůstane přece to dítě! A co s ním? On místo placenty opravdu nevypadne detailní návod k použití. Bohužel. O dítě je třeba pečovat, milovat ho, nakrmit… Naladit se na něj a rozumět mu. A právě v tuhle chvíli začínáme budovat sebeúctu toho malého člověka. (I když tahle práce vlastně začíná mnohem dřív. Už v těhotenství, možná ještě před početím…). Malé dítě poměřuje svou hodnotu skrze interakci s okolím. Jsou na mne hodní? Naplňují mé potřeby? To tedy asi znamená, že mám pro ně nějakou cenu. Ignorují mne? Jsem sám, zoufalý, věčně plačící – nejspíš za nic nestojím, nejsem důležitý…
Někdo moudrý kdysi řekl, že když se narodí malý člověk, musí se celý vesmír pohnout, aby mu udělal místo. Dítko má v obě zakodovaný přený a jasný plán, jak se má vyvíjet. Na okolnostech a prostředí záleží, do jaké míry bude schopno tento plán naplnit. Prostředí a okolnosti do velké míry zařizují a ovlivňují rodiče. Znamená to tedy, že je třeba nakoupit nejdražší a nejbarevnější hračky, absolvovat všechny nabízené kurzy pro nejmenší a už od malička budovat portfolio absolvovaného vzdělání?
Všimli jste si někdy, že se Vašemu dítěti daleko víc, než závěje barevných hraček líbí být s Vámi v kuchyni, sypat mouku a patlat se ve vodě a to vše míchat nejotlučenější vařečkou v porcelánové míse po babičce? A nebo třeba každých 5 minut vysypat právě uložené ponožky do šuplíku. Nebo prohrabat se v odpadkovém koši držíc v druhé ruce granule ukradené z mísy Vašeho psa? A tisíce a tisíce dalších věcí, které nás vytáčejí. „Proč si sakra nehraješ ve svém pokoji se svými hračkami!??“ Protože všechny ty hry jsou jen „jako“. Jsou pouhými náhražkami skutečného života. Děti nepřišly do našich rodin si na život hrát. Přišly se mu učit, pochopit ho a účastnist se. Se stoprocentním nasazením! K tomu, aby se to všechno naučily, slouží vývojové úkoly. Běhat, skákat, sypat, házet, rozbíjet, bourat, skládat, ničit, stavět… A nejradši se to učí s námi, ve skutečném světě a se skutečnými věcmi. Ne s hračkami, které slouží k „jako“ životu.
Umím používat i moderní slova :-). Jsem LOBBISTKOU za práva dětí na přirozený život. Prosím, dejte svým dětem důvěru, že zvládnou zacházet se skutečnými věcmi. Dejte jim šanci být zodpovědné za následky svých činů. Ano, občas se něco rozbije, nebo zničí. Ale – je památeční porcelánová mísa po babičce opravdu cennější, než krev Vaší krve, Vaše vlastní dítě? A navíc – páni, to je ale zkušenost vidět, jak se něco rozbije, rozletí na milion kousků! To je lekce fyziky! Už navždy pak malý člověk ví, co je to gravitace, i když to ještě neumí pojmenovat. Když něco křehkého upadne, rozbije se to.
No a snad na závěr – když opravdu nechcete o tu mísu přijít, tak najděte nejakou jinou, u které to nebude tolik vadit. Půjčit a dovolit dětem úplně všechno na světě, je druhý extrém. My rodiče, jsme tu proto, abychom dětem ukázali svět a také abychom jim určovali hranice, ve kterých je to ještě bezpečné. Střepy z rozbité mísy určitě sebereme sami, i když náš potomek bude křičet, plakat a vztekat se, protože na to ještě není dost velký. Stejně tak ho nenecháme samotného přebíhat na vratkých nožičkách silnici. Děti potřebují svobodu a důvěru, ale také hranice, které zaručí, že to všechno zkoumání a plnění vývojových úkolů přežijí s co nejmenší újmou…
A proč to všechno píšu? Jak říkám, jsem lobbistkou za děti. Každý den trávím s dětmi. Je v nich tolik naděje pro nás všechny, pro budoucnost. Jejich i celého světa, celé Země. Toužím celým srdcem, aby poklady ukryté v jejich duších, své záměry a úkoly mohly naplnit. V budoucnu, až já nebudu, budou tady žít mé děti a jejich děti. A já si moc přeji, aby ten jejich svět byl šťastnější, svobodnější a bohatší, než je ten současný.Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je pracovat s pochopením a důvěrou s jejich rodiči. Laskavými lidmi, kteří chtějí pro své děti to stejné, jako já. Možná mám víc informací, tak jim je říkám. Ať s nimi naloží, jak umí. Mohou je zapomenout, nebo pužít. To už je na nich. Na tom, jak blízké jsou si vlny našeho vzájemného naladění. Všem, kteří alespoň občas zaslechnou střípek toho, co říkám a něco smysluplného s tím udělají, jsem vděčná. A jsem vděčná sama sobě, že jsem slyšela jiné, kteří ve správný čas mluvili na mne a tohle všechno mi ukázali. Děkuji :-).

Martina V. Nováková
www.montessori-kralupy.cz

Vody zivota Autor: Vody života

16.9.2012 | Kategorie: Rodičovství | Napsal: | Komentářů: 3
Štítky: , ,

3 komentáře k “O sebeúctě a porcelánové míse po babičce”

  1. Hana Adamcová napsal:

    Nádherně napsáno,úplně se vidím,když jsem před 8 lety s tím svým prvním uzlíčkem vstoupila do našeho bytu a cítila, že teď začnu tvořit jeho buď krásný život anebo ne, že je to na mě a cítila jsem tu obrovskou zodpovědnost dělat to dobře…občas pod tou únavou všedních dní zapomenu, ale snad nezapomínám moc často…snažím se s láskou a pochopením ukazovat život a dávat lásku…Hanka
    P.S.: kdyby ale místo placenty vycházel návod a nejlépe pro každé dítě ten “ jeho a individuální “ bylo by to fajn :-))

  2. Světlana Dubnová napsal:

    Ahoj Hani,
    zaujal mě nápad,že místo placenty by mohl vypadnout i návod na použití…Když jsem si tenhle nápad procítila,tak si nakonec oddychla,že to takto opravdu nefunguje.Na kurzu Respektovat a být respektován jsem byla- pro mě zcela zásadně- konfrontována se svou zkušeností-jak se chovám,když na stůl něco vylije návštěva a když něco naše děti.A to je v milionu dalších věcí!V každé situaci máme na výběr jak budeme reagovat:s nadhledem/Vždytˇto se může stát každému i mně…/,podrážděně/Bože,už zase!/,vztekle/Ty nemehlo zatracený!/…Pokud máme laskavost v srdci-používejme ji!Častěji a častěji./Až to vytlačí jen pouhý zvyk reagovat bez nadhledu./V našich laskavých,chápajících reakcích a slovech.
    Myslím,že nezapomínáme při únavě na možnost být vstřícný ve svých reakcích.Myslím,že se jedná pouze o najetí do více zažitého zvyku reakce.
    Naše děti pak ve vypjatých situacích reagují tak,jak to vidí u nás-my jim to totiž ukazujeme na sobě.Dáváme jim návod.A tak se snažím žít co nejvíce tu svoji láskyplnost.Jak mi to jde?To ti můžu povyprávět osobně…Sebeúcta je nejúžasnější štít naší psychické imunity.Je to velmi zásadní výbava člověka pro zvládání čehokoli.

  3. jana napsal:

    Tak za tenhle článek gratulace… moc pěkně napsané. Každý rodič si své rodičovství nemůže vyzkoušet nanečisto, taky děláme chyby, a taky děti dělají chyby. Naprosto souhlasím s tím,že ze všeho je nějaký následek,někdy pozitivní někdy negativní, ale to je právě tén vývoj každého z nás, ať jsme děti nebo „dospělý“.

Napsat komentář